Empty Hall of Fame – brazilské turné (část 2)


(předchozí část)


neděle 30.8.2015 – Ibiuna, Bar do Zé

Ráno graduje pohostinnost Alexovy rodiny okamžikem, kdy nám jeho otec donese kupu kondomů, ačkoliv nechápeme proč a se smíchem odmítáme. Nicméně je o nás opravdu královsky postaráno, haha. Dnešní plán je vyrazit brzo, protože koncert ve 150 km vzdálený Ibiuně začíná dřív. Po osmý hodině večer tam už prej nejezděj busy a lidi by se neměli jak dostat domů, je to na brazilskym venkově. Navíc máme předtim slíbený vodopády. A protože nás tam navíc jede 10 lidí (dvě kapely), půjčujeme si dodávku. Ty se tady ale pujčujou jen s řidičem, a tak se poprvé setkáváme se zavalitym černochem v šusťákovce, kterýmu hned familiérně přezdíváme Pepa. Na jedný zastávce na venkově dáváme Acaí ve formě zmrzliny, s banánem a nějakejma oříškama, je toho do talířku a tolik, že to skoro nejde sníst, v tom vedru je to ale lahodně osvěžující. Jedem na vodopády, no voni jsou to spíš dva proudy vody stékající po skále, ale jsme konečně v přírodě a je to tady moc fajn. Odpoledne tady tráví chillem pár místních rodin s dětma, který tady asi viděj gringos prvně v životě a tak nás pořád zvědavě okukujou. Ptaj se, jestli jsme Americanos, a jsou značně přátelský. Probíhá společné památečné focení (s rodinama i s výpravou) a soutěž v přelézání klády k soše přes řeku na takovym poloostrůvku. Karel s Filipem nás reprezentovali excelentně, navrhuju je na cenu Sportovec roku!

Večerní koncert v Ibiuně předčil očekávání a byl jeden ze tří nejlepších, co tady EHOF odehráli, podle některých členů výpravy dokonce ten vůbec nejlepší. Místo bylo zvenčí z jedný strany polorozpadlý a obložený odpadkama, celej ten prostor je prej bejvalá benzínka, když projdeš vnitřkem na jakejsi balkón (kde je společnej záchod bez dveří), naskytne se ti malebnej výhled na okolní krajinu, kterej byl při západu slunce okouzlující. Lidi si tady evidentně vážej koncertů, ještě před jeho začátkem se prodalo 3x víc merche než za oba předchozí koncerty dohromady. Vlastně to bylo v podstatě jediný místo, kde se docela prodávalo („brasil is not Germany, guys„). EHOF podstupujou první autogramiádu (= podepisujou pár lidem CDčka, speciálně vyrobená pro tohle tour) a poskytujou první oficiální rozhovory. Hráli tušim třetí, každopádně během jejich setu je peklíčko, zvedačky a supr atmosféra, která vygradovala u coveru H2O (video). Následně probíhá několik skleniček caipirinha, kterou nejde odřeknout. Večer zakončujou šťavnatym setem bratři z Kacttus. Bezprostředně poté jsme místníma odvlečeni do nedaleké putyky, kde nás vzadu na sále učej tancovat sambu a molejo. Večer, na kterej se nezapomíná. Když se ale začne scházet místní ne zrovna přátelsky se tvářící omladina, aby se podívala na rozjařené gringos okupující jejich taneční lokál, je čas zvednout kotvy. Zážitky nekončej.

Days off

Následujou 4 dny volna. Ty jsme strávili životem v Sao Paulu, poznali jsme kámoše Alexovýho bráchy, což jsou takový brazilský hopeři, který maj projekt El Patron, a který vyhodili z baráku, páč celý dny jenom hulili a čuměli na filmy a neměli na nájem. Pokračujem noční oslavou Švábovejch narozenin, kde nás zabíjí tradičně caipirinha a dnes večer i rudý nápoj přezdívaný Bomberinho, detaily asi netřeba rozebírat. Na Bróňu už jsme zvyklí. Abych to vysvětlil, kukuřičný pivo Brahma, který jsme vzhledem k ceně a dostupnosti „jedli“ nejčastějc, jsme překřtili na Bróňa. Nedlouho po té jsme za všeobecného brazilského veselí zjistili, že broňa v portugalštině znamená masturbovat (asi dost sprostě). Dovedete si asi představit, kolik srandy jsme si s tim užili ve zbytku pobytu. Další dny trávíme procházkou po China Townu, poflakováním se po Mooca, důkladnou prohlídkou luxusní třídy Paulista Avenue, kde si Šváb v noci za zvuků pouliční samby začutal s místníma míčovejma kouzelníkama (a že mu to šlo!), dáváme Museum Paulista s nádhernym okolím (sousoší Monumento do Ipiranga nebo taky Monumento a Independencia do Brasil a palmová alej, kde se to hemží skejťákama), dechberoucí vyhlídku na SP ze střechy 40 patrový budovy, posedáváme ve skate parku omotanym kolem dvou fízláren, a taky se stěhujem k Fungovi (bubeník La Marca) do čtvrti Jardim Maria Estela. Žije tam sám, po tom co se jeho rodiče z baráku odstěhovali. O pár dní pozdějc se dozvídáme důvod, loni v prosinci je totiž přepadla partička chlapů s bouchačkama, vloupala se do baráku, držela tam několik členů rodiny jako rukojmí, a ukradli co mohli, naštěstí bez ztrát na životech. Seznamte se s naším novým bydlištěm. Jezdí tady sice typ na motorce s jakymsi majáčkem / houkačkou, kterej má fungovat jako nějaká domobranová sekuritka, ale je to normální soukromá osoba a jsme v Brazílii, takže za jeho služby musíš platit, chceš-li „bejt v bezpečí“. A třeba Funga mu stejně nevěří, říká, že spíš bude dávat tipy než aby hlídal – korupce a kriminalita jsou v Brazílii na každym kroku. Ke všemu jsme několikrát důsledně varováni, ať na sebe v okolí moc neupozorňujem a rozhodně nechodíme do části vpravo od baráku. Aby toho nebylo málo, dozvídáme se, že v Cathedral da Se v samotnym centru SP, kterou jsme navštívili včera, se dneska střílelo a todle už se bez ztrát na životech neobešlo. Uvědomujeme si znova, že jsme v Brazílii. Stěhování k Fungovi taky znamená adrenalinovější přepravu, protože jsme dál od centra, takže na metro se musíme ještě dopravovat autobusem. A to je v místních podmínkách nezapomenutelnej zážitek, tahle čtvrť je tvořená úzkejma uličkama, nahoru, dolu, doleva, doprava, silnej provoz a netřeba zmiňovat, že busy jsou totálně narvaný a řidiči jezděj jak šílenci. Asi musej fakt nenávidět lidi. V praxi to znamená, že v buse lítáš ze strany na stranu a ani nevnímáš šílený zvuky, který ty plechový krabice vydávaj. Rallye Sao Paulo. Nevim jak kluky, ale mě tydle cesty začínaj dost bavit, haha.

pátek 4.9.2015 – Sao José dos Campos, Rock In Bro skate bar

Probouzíme se do deštivýho dne, podstupujem trable s půjčením dodávky, večer nás čeká koncert v Sao Jose dos Campos a hned po té noční přesun do Ria, který je vzdálený 430 km, a v neděli zase zpátky na další akci poblíž Sao Paula. Zase jedem dvě kapely (EHOF a Kacttus), dodávka je poněkud dražší než jsme čekali, ale v podstatě neni moc o čem diskutovat. Alex nám posílá odkaz na hostel, kterej zabookoval v Riu, tam totiž dadání nemáme. Vzhledem k počasí celej den prozévlujem u Fungy a aspoň ochutnáváme místní sojový maso, který je formovaný do tenkejch kulatejch plátků jakože na burgry. Chutná trochu jinak než u nás, má víc masovou konzistenci. Mimochodem v Carefouru jsme k našemu nadšení objevili i tofu, jeho cena byla ale nepřijatelná (poloviční gramáž než u nás vyšla cca na kilo).

Do večerní destinace vyrážíme v 9 večer, což je při zdejší manjáně docela slušný vzhledem k tomu, že jsme měli vyjet v 7. Po tejdenním pobytu už dobře víme, že dvouhodinovej skluz se dá považovat celkem za úspěch. Pepa nám přivezl novýho řidiče, holohlavej snědej typ, co vypadá jak brazilskej Noid – okamžitě dostává spontánní přezdívku Milan. Narozdíl od Pepy nemá přes celý záda nápis Gangster, ačkoliv pozdějc zjišťujem, že taky patří k nějakýmu motorkářskýmu gangu. Pepa je prej nemocnej, tak nemůže jet. Je od něj ale pozorný, že se s náma aspoň svezl pár desítek kilometrů někam na pumpu, přičemž cestou důmyslně a pravidelně prochrchlával celou dodávku – to na turné fakt oceníš! Najíždíme na zdejší výjezd z města, z obou stran lemující řeku dálnicí, kde každá strana má 12 pruhů rozdělenejch do tří silnic, oddělenejch svodidlama. Míjíme dodávku s nápisem JESUS na zadnim skle a SPZtkou HIV a pádíme vstříc novejm dobrodružstvím, EHOF maj celej večer zakončovat v jednu ráno. Na místo dorážíme ve 23 hodin, ale ještě skoro nikdo tam neni (ani kapely), prej touhle dobou zrovna nějak končí škola, takže lidi teprve dorazej. Město je na evropský poměry docela velký, 650 tisíc obyv. bez aglomerace, ale klub je z našeho směru hned na začátku někde na periferii. Hospodou projdeš na jakejsi venkovní dvůr, kde je vzadu skate rampa, před ní v rohu hrajou kapely. První z nich (CHCL) si v klasicky brazilskym duchu dává v pohodičce na čas a odpaluje to pár minut před půlnocí. Hned po druhym válu měněj kopák, páč bubeník prokopl blánu – hned prodleva dalších x minut, ale tak noc je mladá, je půlnoc a hrát maj už jenom 4 kapely, haha. Středně tempej punkrock končí akorát v momentě, kdy začíná celkem nudit. Statues On Fire začínaj v 0.45, lidi jsou mrtví, jenom tak postávaj, pozdní hodina se projevuje a koncert je navíc venku. A dneska fakt moc teplo nebylo, ikdyž aspoň už nechčije, to by bylo po koncertě. V 1.45 startujou San Petter, další melodická věc, ale docela jim to sype. Večer už je tak dlouhej, že Karlovi ve Fallout Shelter na mobilu umřelo 7 lidí, apaticky a prokřehle mi sděluje, že radioaktivní šváby jsou svině. Už byste asi měli jít hrát hoši. Jenže následuje další výměna kopáku, dneska už třetí. EHOF startujou po půl třetí ráno, jsme promrzlý, vyčerpaný a hladový (poslední jídlo toust k obědu, haha – tour life!) a tak jsme všichni rádi, že „už“ se začíná. S těma kopákama to naštěstí bylo 3x a dost. Lidi jsou ale mrtví, ani na H2O cover se nikdo nechytá. V půl pátý ráno zvedáme kotvy a vyrážíme do Ria.

 

video:

Bukinho

část 1
část 3
část 4
část 5