Empty Hall of Fame – brazilské turné (část 3)


(předchozí část)


sobota 5.9.2015 – Rio de Janeiro, Planet Music

Kolem Ria se rovinatá krajina mění v kopcovitou, ale je velká mlha, prší, a zřejmě jsme celkem vysoko. Do známýho brazilskýho letoviska, který je se svejma zhruba 6,5 miliony obyvatel takovej drobnější příbuznej Sao Paula, přijíždíme v 10 dopoledne. Je dost zataženo, ale momentálně neprší. Alex nám sděluje, že klub kde se večer hraje, se nachází mezi dost nebezpečnejma favelama, takže musíme dávat majzla. Co to znamená v praxi nevim. Prej se moc nepotloukat, z auta hned do klubu a po skončení zas z klubu rychle do auta. To nás ale čeká až večer, takže to teď neřešíme. Když se po víc jak hodině promotáme částí města k hostelu, kterej se jmenuje úplně jinak než jak nám bylo řečeno předevčírem, na recepci nám řeknou, že je plně obsazeno. A hned v tom vedlejším taky. Booking po brazilsku, haha. Kluci brazilský se tedy potloukaj po okolí a hledaj nějakej další hostel, kde bychom mohli na noc složit hlavy. Po čase se vracej s úsměvem na tváři – to vypadá slibně. Pár vteřin nato zjišťujem, že úsměv na tváři jim vyvolaly plechovky piva, který s sebou nesou. Žádnej nocleh nemáme. Jeff (zpěvák Kacttus) předkládá plán B, zavolá svý kámošce, jestli bychom mohli přespat u ní – opět slyšíme už důvěrně známé “relax guys, don´t worry!“. Říkají to ale s takovou grácií a noblesou, že je při tom nejde nemít rád. Dál trčíme v dodávce. Milan aka brazilskej Noid nám krátí chvíli zpěvem Boba Marleye nebo co to hraje z rádia a nám to trhá uši. Potřebujem jíst, spát, na hajzl, jsme v kreši, vzhůru víc jak 24 hodin v kuse, za sebou dlouhej koncert a 6 hodinovej přejezd, poslední jídlo včerejší oběd, když nepočítám pár sušenek cestou. Když začínáme propadat skepsi, začíná pršet. Tohle je naše Rio. Jeff se naštěstí dohodnul s Paolou, která má dostatečně velkej bejvák a všem nám poskytne azyl, takže jedeme k ní. Jenže Paola bydlí blok od Copacabany, zaparkuj tam velkou dodávku, žejo. Další prostoje, nemůžem najít ani volný garáže, jejichž cena je navíc značně vysoká. K obědu hltáme další dvě mini-sušenky a konečně parkujem. Začíná nám bejt jasný, že nestíháme ani Cristo Redentor, natož něco dalšího. U Paoly už totiž spokojeně syčej otvíraný plechovky piva (jsou asi tři odpoledne) a my se smiřujem s tim, že zajdem aspoň na tu Copacabanu, turistickej nesmysl, kterej nemá vlastně žádnej reálnej důvod toho, proč je tak adorovanej. Prostě velká pláž, lemovaná vysokejma hotelama a panelákama nevalnýho vzhledu (hned za jejich zdma se v kopci nacházej favely Babilonia, takže si vzájemně koukaj doslova do oken). Když se ale otočíš směrem do oceánu, koukáš na z něj trčící příkrý skály a kopce, včetně Cukrový homole. Zatímco se kluci rachtaj ve vlnách a já jim hlídám cajky, začínaj se za mnou srocovat strange people, jak jim řiká Alex, přibejvá jich, postupně se přibližujou a nespouštěj oči ze mě a našich věcí. Volám kluky zpátky, je čas odejít. Padá další návrh vydat se ještě na Corcovado, jenže Jeff šel mezitim na jídlo, když se vrací, jde Alex pro další piva a následně Jeff zjišťuje, že někde zapomněl kreditku. Tak jo, vzdáváme to. Jdem se najíst do místního bufíku a dáváme tradiční pokrm – rejži s fazolema a “kovi”, což je taková zelená věc vypadající jak listovej špenát. Po návratu čekáme na Paolu a nejen ve mě se mísej pocity. Jseš v jednom z nejhezčích měst na světě, s úžasnejma scenériema nad tvojí hlavou, už se sem nejspíš nikdy nepodíváš a místo jejich objevování trčíš půl dne v autě a pak na chodníku, a ani vlastně nevíš proč čekáš a na co.

Přesun do klubu má bejt před osmou, když se ani v 9h nic neděje, už nás to vůbec nerozrušuje. Prej prší, takže nemusíme spěchat (koncert je vevnitř). Dneska večer hrajou EHOF, Kacttus, La Marca, New Day Rising a Plastic Fire. Ke klubu, kterej je situovanej na takový rušnější třídě, se dostáváme před půl jedenáctou, všude kolem se válej odpadky, nikdo je prej sem nechce jezdit vyvážet. Naproti klubu ústí někam dozadu ulice, Jeff říká “never go there, enemy street“. Vlastně to ani nemáme v plánu. NDR začínaj před 23h a zvuk je vohulenej hodně brutálně, ale ta kapela mě celkem baví, ikdyž ji slyším trochu zpovzdálí od merche. Dnešní koncert je i přes nevelkou účast (obzvlášť na tak velký město) docela dobrej, navíc ho dělá hodně sympatickej promotér, kterej hraje právě v Plastic Fire. Kacttus hrajou v Riu světe div se vůbec poprvé (fungujou od roku 2002), přesto / nebo i právě proto, zde na ně zůstává asi 10 lidí. Takže když říkám, že mě mrzí když je v Liberci na koncertě pár jednotlivců a pak vidim, že v Riu je to úplně stejný, přitom je sobota večer … Koncert končí pár minut před 2 hodinou ranní, jedem se naskládat k Paole.


neděle 6.9.2015 – Rio de Janeiro / Santo André, Tupinikim bar

Ok, za poslední dvě noci dohromady 6 hodin spánku, z toho 2 hodiny v autě. EHOF jsou ale kluci zlatý a tak mi sami nabízej, že jestli chci zůstat v Riu a aspoň něco vidět, ať vůbec nic neřešim a udělám to. Mám sice dilema je v tom nechat, ale nakonec se rozhoduju ještě zůstat s tim, že pak za nima přijedu zpátky do Sao Paula. Díky, moji drazí gringos. Jde sice o klasický turistický atrakce, ale chci je vidět. Rio je na první pohled malebnější a přívětivější než SP, jsou tady dokonce i turisti! Ale zdání klame, ve skutečnosti je nebezpečnější. Favely aneb chudinský čtvrti jsou v Riu rozsáhlejší a je jich tady víc (údajně přes 700) – žije v nich skoro 2 miliony lidí, čili cca čtvrtina místní populace. Jejich gangy neválčej jen s policií, ale taky mezi sebou. Útoky na turisty jsou častější a dochází i k jejich únosům, přičemž není úplnou vyjímkou když je zaplacení výkupnýho před zabitím stejně nezachrání. Druhý největší město Brazílie tak není jen tím, co zná většina cizinců z televize a pohledů, socha Krista Spasitele, kolébka samby, fotbal a blyštivá Cobacabana, jak se snaží předestřít místní televize Globo, která jí vlastní. Jedná se o město s jednou z největších kriminalit na světě. Mimochodem před pár týdny jsem četl vyjádření Amnesty International, který vydalo statistiku, že jen vojenská policie v Riu zabila v posledních 10 letech okolo 5,5 tisíce lidí, a že celkově má policie v Riu 15,6% podíl na vraždách. Je pravdou, že v těchto dvou největších městech, kde jsme se pohybovali, nevidíš policajta bez neprůstřelný vesty. Tak jdeme do ulic. Postupně objevuju krásy kopce Corcovado a výhled na město a záliv od Sochy Ježíše, ke kterýmu se jede úchvatnou historickou čtvrtí Santa Teresa, katedrálu Metropolitana de Sao Sebastiano, která zvenčí vypadá jak Mayská pyramidová vesmírná loď, a kam se údajně vejde až 20 tisíc lidí, Escadaria Selarón aneb mozaikové schody svérázného umělce Selaróna (svůj klip zde natočil Snoop Dogg nebo U2), akvadukt Arcos da Lapa, slavnej stadion Maracaná, kde se zrovna schylovalo k zápasu Fluminese vs. Flamengo, a za setmění taky Pao de Acucar, tzv. Cukrovou homoli, která naskytla překrásnej výhled na noční Rio de Janeiro – dechberoucí scenérie! Rio je taky město graffiti, snad nikde jsem neviděl tolik parádních výtvorů jako tady. A to píšu s vědomím toho, že za město udávající trendy planetárního graffiti je považováno právě Sao Paulo (viz třeba dokument Cidade Cinza = Šedivé město). Právě v něm jsou pak nejznámější dva bráchové, říkající si prostě “os gemeos” (dvojčata). Padne o nich mimochodem zmínka i v dokumentu “Banksy v New Yorku”, kde se říká, že ve své domovině jsou bráni skoro jako národní hrdinové.

Následovat má přesun za klukama, abych s nima stihnul odjet aspoň na koncert v Grajau, cesta busem trvá 6 hodin. V těsný blízkosti autobusáku míjím místo, kde se válej rozflákaný kusy kolotočovejch atrakcí, tahle scéna před rozpadlou budovou působí jak z Pripjať. Jenže infarktový momenty začínaj když po mě při koupi jízdenky do Sao Paula chtěj pas. A ten mám v Sao Paulu. V letadle jsme totiž dostali na vyplnění formulář, kterej u sebe máme nosit k legitimaci třeba ze strany policie, jenže mi nedochází, že Rio leží v jinym státě než Sao Paulo. Formulář se tady mění v bezcennej cár papíru a ani s občankou jim nestačí, začíná přemlouvání a dohadování, což při jazykovejch znalostech místních opravdu není žádná selanka. Abych to zkrátil, po několika telefonátech se je podařilo ukecat a dostávám jízdenku za ostatníma do Sao Paulo. Orosenej běžim k autobusu, kterej už skoro odjíždí, jenže tam chce pas vidět i řidič. Ten pro jistotu neumí anglicky ani slovo, situace se opakuje nanovo, onen cestovní dokument vidí očividně prvně v životě. Šermuju občankou a znova přemlouvám, pouští mě, nastupuju, mám dost. Už je mi úplně jedno, že v buse je zase naplno ohulená klimačka, jsem šťastnej, že v něm jsem, ikdyž s dvojitym infarktem. Při výjezdu z města pak míjíme další slum ghetta, čtvrti jak těsně před rozpadem, šedivý, temný, zlověstný, všude nepořádek. Působivý je místo, kde jedeš mírnym nadjezdem a těsně pod úrovní dálnice se pod tebou rozprostíraj favelový “sídláky”. Tady se ale často favely rozprostíraj po kopcích a skalních homolích, což ve finále znamená, že lidi v nich maj paradoxně ty nejkrásnější výhledy na město pod sebou, který by jim kdekterej hotelovej turista s nadutou peněženkou moh akorát tak závidět. Krajina za Riem je nádherná, samý kopce s pasoucíma se krávama, jezírka, vesničky, údolí s potokama a klikatícíma se řekama a v dálce hory – celkově mi to na některejch místech hodně připomínalo skotský highlands. Akorát že tady po cestě narazíš na stánky s banánama, ananasama, kokosama, a vidíš všude tropický rostliny. Tahle cesta je fakt okouzlující.

Zatímco já poznávám Rio, EHOF zažívaj rozdílný pocity, protože se jim cestou zpátky do SP rozsypala dodávka. Náhradní dorazila zhruba po hodině a měla jen kluky převízt na místo, kde je nabere starej známej “gangster” Pepa a odveze je až do Tupinikim baru, kde dělal Alex koncert třeba Adolescents. Jenže řidič zastavil zhruba kilometr před místem přestupu a nebyl schopnej pochopit, že má jet ještě dál. Po chvilce dohadování prostě vystoupil z auta a odcházel neznámo kam. V hlavách posádky se samozřejmě začal rychle rodit plán na zmocnění se dodávky a ponechání šoféra svému osudu. Popravdě se v hlavách rodily i drastičtější plány, ale o tom až někdy jindy – situace se nakonec vyřešila, ačkoliv zpozdění už začínalo nabírat kritickej rozměr a večerní koncert v Santo André byl těžce v ohrožení. Už teď bylo jasný, že Kacttus večer nezahrajou, jednalo se totiž navíc o “early show” se začátkem už kolem 16 hod. EHOF sice nakonec kolem desátý večer hrajou, ale na místě už vyjma členů jedný kapely prakticky nikdo neni, protože ostatní už nechtěli tak dlouho čekat a odešli, čili se jedná spíš o jakousi veřejnou zkoušku. Uprostřed setu Alex klukům donesl na tácku panáky cachacy a svět byl zase hned o něco lepší, obzvlášť když EHOF spravuje ještě chuť zpráva ohledně supportování Negative Approach v Ostravě. Super, mám radost i za ně!

video:

 

 

Bukinho

(pokračování příště)


část 1

část 2
část 4
část 5