Empty Hall of Fame – brazilské turné (část 5)


(předchozí část)


pátek 11.9.2015 – Serrana, Cecac
(zrušeno)

Střecha je opravená a tak se konečně vracíme do Moócy, kde se přeci jen cejtíme o poznání líp. Můžem kdykoliv vylízt z baráku a dojít si aspoň na / pro jídlo (takhle chutná svoboda!), navíc tady máme v okolí všechno co potřebujem a u Alexe se cejtíme fakt dobře, ikdyž jsou tam stísněný podmínky. Cesta z Jardim Maria Estela do týhle italský čtvrti opět nabízí nějaký dění, třeba když stojíme na světlech a mezi autama tradičně začnou pobíhat místní prodejci a nabízet různý kraviny (někdy se před auta postavěj třeba s reklamním bannerem, ze začátku jsem si naivně myslel, že je to ňáká protestní akce). Tentokrát nám za stěračem přistála na prodej krabička Mentosek, když se mezi autama objevuje i starší dědeček o holi a snaží se prodat nějakou seschlou růži nebo co to je. Prodejci mentosek jsou hbitě u něj a po kratší (jednostranný) strkanici je jasný, že stařík musí vypadnout.

Alex nám sděluje, že konečně začal komunikovat organizátor večerního koncertu (to brzo), že si prej máme někde sehnat dodávku a dojet. To je vzhledem k ceně nesmysl (dodávka s naftou a řidičem na 3 dny do Ria, který je cca o třetinu cesty dál, vyšla na 2.000 reálů, vynásob to 6,5x a jseš na ceně v korunách). Promotér tedy navrhuje sednout na autobus a dojet tam po vlastní ose s tím, že se nás pokusí po cestě někde nabrat nějakym autem co snad někde sežene (jo to určitě), a že Alex s náma jezdit nemá, aby se snížily náklady (???). Alex ho posílá do hajzlu, že pět gringos takhle samotný nepošle někam do neznáma ani omylem, bůhví co nás tam ve finále čeká. Zejtra se navíc musíme zas přesunout na opačnou stranu na pobřeží do Santosu, takže tahle varianta má dost trhliny i po časový stránce. Koncert teda definitivně padá. Konečně se dostáváme na poštu k poslání pohledů (do ČR dorazily o měsíc později) a těšíme se na večerní návštěvu kultovního Hangar 110, přestože tam maj hrát nějaký blbosti. Vystoupení EHOF ten večer nakonec neklapne, nicméně Alex pro nás od majitele, kterej je jeho kámoš, sehnal vstupy, což nás samozřejmě těší  –  je zlatej. Zároveň se ho ptáme na trička Kacttus, ty měly bejt totiž připravený na tour – leč nebyly. Pak měly bejt hotový tejden po začátku, tedy někdy před půlkou, následně na to Alex zapomněl, pak to mělo bejt aspoň na poslední dva koncerty, ale týpek co je dělal byl zas toho času v Buenos Aires (kam mimochodem hodně brazilců z týhle části lítá na dovolenou, protože je to blíž a levnější než třeba sever Brazílie), takže zejtra je poslední koncert a trička furt nikde :)) “Vidíš zrovna na to myslim, haha” říká Alex – a tim to taky hasne. Todle je ukázkovej příklad toho jak to tady maj všechno na háku 🙂 relax, guys! Asi už netřeba dodávat, že trička se do konce turné neobjevily, podle mě nejsou dodnes. Večer se chystáme vyrazit, ale zase chčije jak blázen. Navíc Alex nachází na netu nedalekou veganskou pizzérii s dovážkou do domu. Stejně už jedem brazilskej styl, kterej nám velí nevyrážet dřív jak s dvouhodinovym zpožděním. Dojídáme a venku mezitim pomalu přestává pršet, vyrážíme tedy ve 21h s tím, že v jedenáct se tam má zavřít a máme to 40 minut cesty. Ale chcem se do Hangaru podívat i za cenu “some shitty bands“.

Klub jsem čekal vevnitř rozhodně větší (nepřijde mi kapacitně o moc větší než třeba Inferno), ačkoliv se tam prej dokáže narvat až 700 lidí, to ale musí bejt dost maso, moc si to nedokážu představit. Na zdech plakáty z koncertů Olho Seco, Periferia S.A., Discharge, Cólera, atd – jsem doma! Pódium je celkem vysoký, a taky uvnitř tradičně na každym rohu postává něco jako sekuritka (tmavý barvy pleti), dokonce i před hajzlama (občas zajde dovnitř a prohlídne kabinky). Zajímavej je pohled na strop, kterej vypadá jak celej zkorodovanej nebo obrostlej jakýmsi mechem, ale prej je to tam schválně a je to nějakej typ ekologický zvukový izolace. O kapelách, který ten večer hrály, snad radši bez komentáře, ale kvůli nim jsme stejně nepřišli. Působí to jak studentská párty gympláckejch kapel fetujících mošt. Ale jsem nadšenej, že jsem se na todle místo mohl podívat, na rozloučenou nám pan majitel ještě každýmu věnuje plechovku Heinekena (paradox, že pivo dostaneš zrovna na jedinym místě, na kterym nehraješ, haha), kterej je mezi místníma pivama z kukuřice a rejže jak balzám na rty. Jak řikám, místní se k nám chovaj fakt štědře.

sobota 12.9.2015 – Santos, Central do Brasil

Budíme se do posledního koncertního dne (a předposledního v Brazílii) a hlavně Luke si tenhle jihoamerickej budíček bude asi dlouho pamatovat. Alexův děda otvírá dveře, jenže v cestě na zemi je překážka (spící evropan), takže ho děda švihne dvakrát holí a eště ho pro sichr nakopne. Ostatní se samozřejmě dobře bavěj. Ale je třeba ocenit, že tentokrát tenhle čipernej stařík alespoň přišel oblečenej – Alexův děda je totiž celkem mazák. Jednou přišel domů (kde ve skutečnosti bydlí vlastně nevim, my ho viděli dvakrát) jen v ponožkách a slipech, Alex se zhrozil a ptal se ho, proč se neobleče, že je venku spousta lidí. Děda zařval “Stejně budu za chvilku mrtvej, je mi to jedno!”. O pár dní dřív nás viděl poprvé. Rozrazil ráno dveře a když nás viděl spát všude na podlaze, spustil “Kurva co to je za gringos??!!”, Alex mu začal vysvětlovat, že jsou to kamarádi z Evropy, načež děda důrazně “Tak ať mi kurva daj ňáký prachy! Určitě budou bohatý, potřebuju na automaty!”. Je skvělej.

Do Santosu máme odjet v 11 dopoledne, takže už asi tušíte, v kolik jsme cca odjeli doopravdy. Kromě toho, že večerní koncert se má PREJ konat na pláži (přes den má bejt 14 stupňů a občas pršet), dostáváme informaci, že můžem jet kus za Santos na nějakou známou velkou pláž, kde má Jayova máma barák, takže se tam můžem na chvíli složit. Tušíme, že ze Santosu nic neuvidíme, a tušíme správně. Čekáme na Jeffa, kterej bydlí kousek, ale musí ještě doplnit olej. O 3 hodiny pozdějc pořád čekáme na Jeffa, kterej jel jenom doplnit olej. Do Santosu, kterej v očích světa proslavil hlavně Pelé, přijíždíme v půl pátý. Po cestě je prej nádhernej výhled dolu na město, pobřeží a přístav, ale kvůli hustý mlze vidíme sotva svodidla (mimochodem mlha se portugalsky řekne “neblina” – když jsme o pár dní dřív viděli alkohol s názvem “neblina”, bylo jasný, že se ten název musí vyzkoušet). Auta parkujem v baráku Jayovejch rodičů pár stovek metrů od pláže, v dálce vidíme mezi barákama šlouchat vlny, pozdějc se tam jdem podívat a ta pláž se táhne po celym obzoru od nevidim do nevidim. Za chvilku bude tma, je docela chladno a kručí nám v břiše. Místo jídla fasujem tradičně ledový pivo, ikdyž vzhledem k počasí klepem kosu. Luke místo piva požádal o čaj, pár vteřin jsem mu záviděl, než dostal plechovku ledovýho čaje snad z mrazáku, haha. K večeři se dnes servírujou místo chipsů oříšky. Ptáme se na nějakej supermarket, odměnou nám je přilehlá večerka, kde maj asi pět druhů potravin. Kupujem instantní nudlový polívky, rajčata a cibuli a kuchtíme grandiozní těstoviny 😀

Následuje čekání na večerní koncert, kterej má začít ve 22 hod. Místo podívání se do Santosu (Jeff nás ještě provokuje hláškou “Santos je fakt pěknej”) a rozhlídnutí se kolem tradičně trčíme na místě, brazilci pijou spokojeně piva a vehementně u toho klábosej – důvěrně známá situace! Když jsem před pár dny četl zpětně brazilský tour reporty SYIH, musel jsem se často smát v návaznosti na podobnost situací, kterejma jsme si procházeli. Za všechny mluví třeba Filipova (Filip ze See You In Hell, aby nedošlo k mýlce) citace z brazilského tour Red Dons a to až do té míry, že se nám prakticky stejná scéna stala i ve stejnym městě (ikdyž s jinejma lidma): už 4 hodiny trčíme místo poznávání města v baráku Jayovy mámy, mezitím jsme si stihli dojít nakoupit, uvařit a vypít pár piv, na který jsme už vůbec neměli chuť. Když konečně někdo z Kacttus zavelí, že se odjíždí na koncert, zvedáme se a míříme ke dveřím (první chyba). Tam se zastavíme a čekáme. Uběhne asi 20 minut a pořád čekáme, zatímco zbytek výpravy stále sedí v obýváku a živě klábosí. Vracíme se zpátky za nima, oni, že už jdou, takže jdeme zase ke dveřím (druhá chyba), kde zase čekáme. Když nás to po nějaký době přestane bavit, otvíráme dveře s tím, že počkáme dole, že je to snad popožene (třetí a velmi začátečnická chyba!). Dál čekáme dole na schodech, kluci pořád nikde. Po dalších x minutách slyšíme zezhora od bytu hlasy a myslíme si, že už jdou (ano, chyba), jenže oni asi jen vyšli před dveře a v konverzacích čile pokračujou tam. Za dalších pár minut konečně scházej dolu, otvíraj dveře upřímně nechápajíc naše kyselý xichty (já už se jenom směju) a jdem do garáže. Tam brazilci dál dlouhý minuty kecaj před autama, my už jen opřený o zábradlí koukáme do země, do stropu, do zdi … Dobrou hodinu po “ok so let´s go, guys” konečně nasedáme do aut a v půl desátý večer vyrážíme směr Santos.

Cesta trvá překvapivě dlouho, nějak jsme si zajeli, a když konečně najdeme Santos, motáme se po městě a furt se ztrácíme i s GPS. Začínat měli Kacttus ve 22h, přijíždíme ve 23h, takže klasika 🙂 Z koncertu na pláži se (beze slova) vyklubal prostor v baráku někde asi kousek od centra, vona je to spíš klasická brazilská sterilní hospoda, po jejímž projití se ocitneš mezi barákama na zadním dvorku, kde se hraje. Dvorek je navíc docela malej, takže dneska by to zas mohlo stát za to. Začíná se scházet místní omladina, část z ní v silně podnapilym stavu. Některý nemusej platit vstup, že se prej ale za to postaraj o atmosféru, řiká týpek na vstupu. A má pravdu. Už během zvukovky Kacttus rozjížděj lidi circle pit, navíc konečně chápem, na co je ta díra ve zdi. Strčej do ní klacek, po něm vylezou na zeď a z něj jedou stage diving – nebo spíš wall diving? Todle bude divokej mejdan. Lidi řádili, jeden ze tří nejlepších koncertů celýho turné a určitě moc důstojný zakončení. Co na tom, že z merche se prodaly tak dvě trika, koncert stál za to. Večírek zakončujou Cannon of Hate a ještě nějaká kapela, kterou bohužel nějak moc neregistruju. Kruh se navíc symbolicky uzavírá, když týpek zbystří Filipovu motorkářskou placku na džísce (pamatujete na první koncert?) a my se následně dozvídáme, že tomudle klubu dělal prezidenta. Jsme minimálně 200 kiláků daleko. Brazílie je velká, svět je malej.

neděle 13.9.2015 – odjezd

Vzhledem ke zkušenostem s maňánou máme obavy, abychom stihli letadlo (odlítáme v 18.30), ale na letiště dorážíme oproti původnímu plánu jenom s půl hodinovym zpozděním, což je skoro určitě náš rekord. Předtim proběhlo v Moóce emotivní loučení s rodičema Alexe, Rafaela i Eduarda (jejich maminka dokonce brečela), ty lidi jsou fakt úžasný. Pořád nás zvali zpátky, ať kdykoliv přijedem a můžeme u nich bydlet. Takovou pohostinnost jsem nezažil. Přišel se rozloučit i Jeff, Jay, Rafovy a Eduovy sestry, a dalších pár lidí, dokonce i Alexův děda, ačkoliv ten se možná spíš přijel ujistit, že ty prašivý evropský gringos opravdu vypadnou. Na letišti dáváme s Alexem a Jayem poslední Bróni a Skoly, a pak už nás čeká jen nekonečná cesta zpátky přes oceán, pro mě ještě šílenější, že sedim úplně jinde než kluci.

Sečteno podtrženo. EHOF nikde žádný peníze za hraní nedostali, na garanci pití nebo jídla na místě koncertů rovnou zapomeňte, za cestu pronajatou dodávkou do Ria se oproti slibům nevrátil ani halíř (což bychom po Alexovi vzhledem k návštěvnosti koncertů ani nechtěli, jinak nás na koncerty brazilci vozili svejma autama a dodávku do Ibiuny platil Alex ze svýho) a merch se v Brazílii skutečně neprodává tak jako v Evropě, obzvlášť pro neznámou kapelu – přesto srát na to všechno, tyhle tři tejdny byly fantastický a všichni jsme si je užili. Já osobně jsem šťastnej a neskonale vděčnej, že jsem tohle tour mohl s klukama absolvovat a prožít tohle dobrodružství nabitý zážitkama, poznáváním jinýho světa a kultur a spousty dobrejch přátel. Všichni lidi, kterejma jsem byl obklopenej, počínaje klukama z EHOF, přes bratry z Kacttus, lidi co nám poskytli nocleh (Funga, Paola, Alexovi rodiče, Rafaelovi a Eduardovi rodiče) a byli nám jakkoliv nápomocni, lidi na koncertech nebo mejdanech, byli úžasný a od toho se odráží skoro všechno. Takže MUITO OBRIGADO, DU CARALHO!

PS: Kacttus by se – pokud všechno dopadne – měli snad v Evropě ukázat v roce 2016, pevně doufám, že to vyjde. A když si vzpomenu na jejich příspěvky na fb událostech brazilskejch koncertů EHOF typu: “Tito gringos jsou velmi dobří lidé, vítejte je!”, doufám, že jim to zdejší publikum vrátí podobným stylem.

video:

Bukinho

část 1
část 2
část 3
část 4