Sick Of It All

Takže, jak jste se dali dohromady?

Pete, můj brácha a já jsme se dali dohromady s pár známejma, a časem se se ještě připojili Armand a Craig, který nás tak trochu vedli.

Jak se vám podařilo stále zůstat pohromadě a hrát muziku už tolik let?

To fakt nevim (smích). Myslim, že jsme měli dost štěstí, Evropa se v roce 1992 tomudle stylu otevřela a nás přijala. Fakt mám za to, že Evropa je příčinou naší životnosti. Hardcore tady nebyl žádnej med, takže naše živobytí byla vlastně Evropa, ve Státech jsme se jen pachtili.

Hodně lidí o vás mluví jako o králech NY hardcoru. Jakej na to máš názor?

To je zrádný, protože to znamená, že je pořád někdo kdo čeká až spadneme dolů. Ale samozřejmě je to i pocta – ačkoliv si myslim, že tady jsou další kapely, který by tak měly bejt nazývány. Myslim, že jsme jen odlišný v tom, že jsme zůstali pohromadě nejdýl. Sami sebe jsme nazývali poslama, protože jsme první hardcore kapela, která hrála na Islandu, v Japonsku nebo v Jižní Americe.

Jaký bylo hrát v Jižní Americe?

Bylo to úžasný. Když jsme přiletěli do Argentýny, na letišti na nás čekalo 100 kids!! A to tam naší muziku ani nikde neseženeš v krámě! Taky jsme hráli v Brazílii a byly jsme pozváni do Chile, ale tam byly ty koncerty zrušený.

Píseň „Paper Tiger“ na vašem novym CD „Life On The Ropes“ pojednává o tom být punk jenom zevnějškem. Co si myslíš o lidech, kteří mají punk jenom jako módu, ale nemají absolutně žádné punkové myšlenky?

Je to o tom, když kolem vás choděj lidi, který vypadaj jak Rancid, ale v kapse maj přitom peněženku Louie Baton. Nemaj to v srdci a nemaj v sobě duši toho, jak se snažej vypadat.

Proč si myslíš, že todle existuje?

Hudební průmysl je chamtivej, a zoufale se snaží vydělat peníze i v naší scéně. Nevaděj mi lidi, který hrajou pop-rock, ale ať se nenazývaj punkem nebo hardcorem.

O čem si myslíš, že punk a hardcore doopravdy jsou?

Hardcore vyrostl z punk rocku. Myslím, že zůstává u násilnýho soundu, ale je víc pozitivní než punk. Podněcuje lidi měnit chyby společnosti tím, že změní nejdřív sami sebe. Ale vypadá to, že lidi na to pořád zapomínaj.

Co chcete, aby si lidi z vaší muziky vzali?

Všechny naše písně vyúsťujou v jednu věc: Zastavit ignoraci, nevědomost. Zastavit jí vůči komukoliv a uvědomit si, že každej z nás je jinej. Neřikám, že musíte hned každýho milovat, stačí se snažit s nim vyjít. Pro příklad nemusíme chodit daleko – extrémní náboženský skupiny jako muslimové, zakazující televizi nebo Barbie. Nebo tudle jsem se dozvěděl, že v Malajsii nebo Indonésii (teď si nevzpomínám přesně) muslimové schválili jako nelegální poslouchat punk nebo tak vypadat.

Takže do hudby dáváte všechno (jak popisuje další píseň z vašeho novýho CD) a vlastně se skrze ní snažíte bojovat proti ignoraci?

Všechno děláme skrze naší muziku. Za tu dobu jsme hráli na množství mezinárodních Amnesty benefitů. Je to skvělý. Ten poslední, kterýho jsme se účastnili, byl za osvobození několika žen z vězení v Jižní Americe. Tři roky na to jsme měli telefonát, ve kterým nám sdělili, že to pomohlo. Trvalo to, ale pomohlo. Je v pořádku dělat užitečné protesty, ale nejsem pro to, účastnit se čehokoliv jen proto, že je to proti tomudle a tamtomu. Potřebuju si sednout a projít si veškerá fakta, než se přidám a začnu to podporovat.

Nedávno jste změnili label a přestoupili jste pod Fat Wreck Cords. Co vás k tomu vedlo?

S Mikem se známe už roky, a když jsme odešli z našeho dosavadního labelu, nabídl nám, jestli bychom nechtěli vydat další album u něj. Shodli jsme se na tom, že by to mohlo bejt dobrý. Ani jsme se nezabejvali tim, že 90% kapel na tomdle labelu hraje melodickej pop-punk, a že my mezi nima budem jako pěst na oko. Brali jsme to prostě jako že naší hudbu vydá náš kámoš. Celkem jsem si tim naběhli u našich east-coast fans, který nás obviňujou, že jsme změnili hudební styl, ale my sme se nezměnili tim, že jsme podepsali u jiný firmy, ani tim, že jsme se dohodli s Fat Wreck. Lidi jsou prostě ignoranti. Příde mi to dětinský, odprostit se od kapely jenom kvůli jménu jejího vydavatelství.

Jaký CDs sis v poslední době koupil a který tě zaujaly?

Tenhle tejden jsem si koupil nový alba od Rancid, Sepultury a Bouncing Souls a všechny stojej za to.

Líbí se ti jezdit turné?

Miluju jezdit po turné a každej večer hrát! Spousta lidí si myslí, jak je to kouzelný a bezvadný, ale není. Ve skutečnosti je totiž spousta zkušeností a zážitků s tim spojenejch jako vostnatej drát v prdeli. Je to hodně stresující a namáhavý, ale vylízt na podium a hrát a užívat si to s lidma je prostě skvělý.

Podle mejch zkušeností, HC scéna je na tom mnohem líp na východním pobřeží, oproti ostatním částem. Proč si myslíš, že je hardcore scéna na východě výraznější?

My jsme vždycky řikali, že hardcore se na východnim pobřeží narodil, protože tam jsou studenější a deštivější zimy, kdežto na západě Států je pořád pěkně a slunečno, takže tam je nemá co srát (smích). Takovou tu melodickou, popíčkovou muziku líp strávěj na západě, zatímco na východě a v hodně těch velkejch městskejch centrech se víc ztotožněj s tim, co hrajem my.

Můžeš říct jeden váš koncert, kterej byl pro tebe nejlepší?

Poprvý v CBGB. Když jsme jeli na místo, doufali jsme, že se vůbec někdo příde podívat. Když jsme zatočili za roh, uviděli jsme frontu kids kolem celýho bloku, který přišli, aby nás slyšeli. To bylo poprvý co byla před CBGB taková fronta! Taky v roce 1999, když jsme hráli na festivalu v Itálii, eště s Offspring a Joe Strummerem, scházíme z pódia a Joe nám řiká, jaký jsme byli parádní. Byli jsme z toho vedle a byl to jeden z vrcholů naší kariéry.

Co je podle tebe nejlepší na tom bejt na podiu a hrát muziku?

Já byl vždycky stydlivej – a mimo pódium pořád jsem – ale když na to pódium vylezu, tak to zmizí. Cejtim to jako když se bavim s kámošema, když prostě jen tak blbneme, ne jako že vystupuju před bandou zvědavců. A je to fajn. V tý chvíli neexistujou mezi náma žádný rozdíly a všichni jsme tam kvůli jediný věci: užít si to.