Texty hrály v hardcore / punku vždy významnou roli. V jedněch najdeme emocionální tíseň, v jiných radikální politický postoj. Občas z nich lze vycítit melancholickou romantiku, občas slouží jen tak pro pobavení a občas nabádají k občanské neposlušnosti. Můžeme v nich hledat oprsklou provokativnost stejně jako rozšiřování povědomí. Některé mohou být naprosto jasné na první dobrou, některé posluchače donutí hloubat a přemýšlet či v nich hledat skryté významy, některé zase zůstanou co se týče obsahu sdělení navždy skryty v mysli toho, kdo je napsal.
KAFKA. z Prahy jsou nový objev na domácí emo hc / screamo scéně, hlásící se k odkazu kapel jako Viva Belgrado, Raein, La Dispute, Touché Amoré, Øjne, Chaviré, Daitro či domácích Pacino a Rutka Laskier. A nezůstává pouze u slov, protože Kafka. dokáží emoce plnými doušky i rozdávat a naléhavou atmosféru či náladu devadesátkového ema přetavit v koncertech i nahrávkách, ať už je řeč o loňském demu nebo aktuálním EP s názvem „Partir et découvrir“. Francouzština zde tedy rozhodně nefiguruje pouze na oko, pánové s ní pracují i ve svých textech. A právě u nich se prostřednictvím jejich vlastních slov nyní pozastavíme.
Le Fantôme
„Někdy se člověk zastaví s neurčitým vědomím, že většina toho, čemu společnost přisuzuje význam, je jen pěkně udržovaná fasáda. Jako by tu existovaly dopředu připravený nádoby, který je potřeba svou existencí naplnit – a potom už nerušit, nezneklidňovat svou potenciální jedinečností. Jako by se život podobal tak trochu šílený, ale zároveň sofistikovaný hře, kterou můžeme hrát dvěma způsoby: buď se nijak zvlášť nevyjadřovat, dělat něco jen proto, aby se prostě dělalo, a držet se spíš starý dobrý malomyslnosti („na to nemáš, přenech to někomu talentovanějšímu“), anebo naopak překonávat a porážet ostatní, občas si na ně i plivnout a odvracet zrak od utrpení ostatních, nakonec porážet i samotnou přírodu a prostě světu dokazovat, že jsem něco jako bůh. Někdy se zdá, jako by dominantní společenskej diskurs předestíral možnosti jen uvnitř pravidel hry (malost/soutěživost), a kdybychom šli hlouběji, viděli bychom to v raných formách už ve školství. Život ale není hra podle diktátu někoho cizího, ve skutečnosti neexistuje žádná odborná komise. V momentě zastavení je stále jasnější, že tu jde o něco jiného – hlavně se totiž nesmím zpronevěřit sám sobě. Existence každého člověka je jeho vlastním úkolem či posláním. A jestli to má zpochybňovat a narušovat pseudo-posvátný (a naoko nedotknutelný) pravidla hry, pak ať.“
Partir et découvrir
„Když přicházejí situace, které mi ukazují relativitu aktuálních společenských maxim, je přirozený, že nedokážu tak hladce komunikovat s ostatními. Dokonce i lidé, s nimiž jsem si rozuměl, mohou náhle být cizinci, pokud nechápou a nerespektují mou zamyšlenost či melancholii a tázání nad smyslem, který se nutně projevuje vážnou tváří a v jistý fázi i osamělostí. Ruku v ruce s tím, jak se odsouvá do pozadí význam všeho toho, co by se mělo a co se „sluší a patří“, vyplouvá do popředí důležitost otázky mé vlastní smrti. Smrt, která je kdesi na horizontu, se mi stává živou výzvou, protože ona je tím soudcovským pohledem, který měří kvalitu mého života. Ne ti ostatní – alespoň ne v tomto okamžiku, kdy se potřebuji od ostatních naopak obrátit. Je potřeba opustit zaběhlé způsoby života a pokusit se prožít něco úplně nového, abych poznal sebe sama v jiné perspektivě – a každá další nabytá perspektiva nejen kvantitativně obohacuje moje sebepoznání, ale dává mu především hloubku. Jsem si vědom, že nelze zdravě a opravdově žít v absenci druhých, vždyť rosteme skrze vztahy. Ale stejně tak naše duševní zdraví vyžaduje odstup, odmlku, prakticky vzato: poznávání naprosto odlišných lidí a míst, ale také poznávání uvnitř přírody – tam, kde inspirací nejsou lidé, nýbrž jiné bytosti. To je smysl poslední věty “Cherche à te reconnaître dans l´inconnu – Hledej sebe sama v neznámém“, do níž kulminují oba dva texty. Když nevíme, jak dál uvnitř stávajících pořádků, když se nám živoucí svět mění před očima v říši stereotypních stínů (což se rozhodně nemusí dít každému, možná ani většině), smíme doufat v zásah něčeho jiného a dosud nepoznaného. A někdy je zapotřebí opustit známou zónu, připustit si třeba i to, že si to žádá určitou daň a že nejspíš řadu lidí nepotěším, některé ztratím. Prostě vykročit. Ale jakmile se ocitnu na cestě, věci se mění a já s nimi.“
Jednotlivé a kompletní texty najdete na bandcampu, nebo přímým odkazem po kliknutí na modrý název v černé liště s konkrétní skladbou. Facebook profil zde.