Texty hrály v hardcore / punku vždy významnou roli. V jedněch najdeme emocionální tíseň, v jiných radikální politický postoj. Občas z nich lze vycítit melancholickou romantiku, občas slouží jen tak pro pobavení a občas nabádají k občanské neposlušnosti. Můžeme v nich hledat oprsklou provokativnost stejně jako rozšiřování povědomí. Některé mohou být naprosto jasné na první dobrou, některé posluchače donutí hloubat a přemýšlet či v nich hledat skryté významy, některé zase zůstanou co se týče obsahu sdělení navždy skryty v mysli toho, kdo je napsal.
Dnes se podíváme za BURNING STEPS, jejichž hudební tvorba prošla za ty roky poměrně znatelným vývojem, aby se v poslední době ustálila na výrazně melodickém punk rocku. Aktuálně mají venku nové EP „Sight & Sound“ se čtyřmi skladbami s – jak už je zvykem – anglickými texty. I to je důvodem, proč se na ně podívat trochu blíž – slovo si vzal Vojta:
„Za tuhle možnost říct něco k textům jsem hrozně vděčnej, protože to je takovej ten splněnej sen každýho textaře – že se tě někdo zeptá na to, o čem ty songy jsou. Což se samozřejmě NIKDY neděje, protože lidem jsou (aspoň naše) texty většinou u prdele. V reálu to zajímá tak tři lidi (když si budu hodně fandit), ale třeba jsem moc velkej pesimista. Tak jako tak jsem moc rád, že můžu dát průchod svojí grafomanii, díky!
Jestli má nový EP Burning Steps s názvem Sight & Sound nějaký aspoň lehce zastřešující téma, tak se zabejvá lidskou potřebou nostalgie a touhou po opakování minulosti – v různejch podobách. Co jsem se asi snažil říct (ale je to jenom moje interpretace), je to, že nostalgie v přehnaný míře může bejt vlastně jenom ztráta času a minulost se zopakovat nedá a je to tak správně. Správnej pohyb – aspoň pro mě – je dopředu, za každou cenu. Ať už mluvím o osobním životě, muzice a dalším umění nebo třeba o politice. Možná s tím má co do činění i uplynulej rok v karanténě a například větší míra vystavení sociálním sítím, těžko říct. V už poměrně rozběhlým 21.století kolem sebe čtem a slyšíme lidi, co nedokážou zkousnout, že Annu Boleyn hraje černoška, že jsou na billboardech homosexuální páry nebo že se někdo cejtí genderově neurčitě. Přiznám se, že nemám s lidma, kterejm tohle vadí, moc empatie a říkám si – pojďme tu konzervativní minulost už poslat do hajzlu a to rychle. A ať při tom klidně lítá spousta třísek, je mi to jedno. A ty hromady lidí (i mejch kámošů), který brečej nad tím, jak to „už není takový jako v devadesátkách“ se prostě budou muset adaptovat nebo chcípnout jako dinosauři. Další, díky!
Teď to z tohohle mýho úvodu samozřejmě vypadá, jako že je naše nový EP nějaká radikální politická záležitost. Není. Vždycky když jsem se v minulosti snažil o politickej text, vyšlo z toho nakonec něco až trapně osobního. Stejně tak když jsem se snažil psát štvavý nasraný texty o někom jiným, dost často z toho vyšlo něco ne moc lichotivýho o mně samotným. Tohle EP není výjimkou. Tentokrát jsem si řek, že zkusím celou věc odosobnit a psát o fiktivních lidech, co zažívaj fiktivní věci a prožívaj fiktivní emoce. Když píšu fiktivní, myslím tím prostě – ne moje. Výsledkem jsou samozřejmě čtyři ultra osobní texty, prostě se to tam vždycky nějak plíživě dostane. Ale jak říká (mimo jiné) americká feministická aktivistka Carol Hanisch – „The personal is political“!“
ONE MORE ROUND
Tohle vzniklo z takový nějaký mojí sebereflexe, kdy jsem se zpětně otočil za několika svejma interakcema z minulosti nebo i přímo vztahama s jinejma lidma a uvědomil si, že jsem se choval jako naprostej sebestřednej kokot a kolikrát jsem spálil nabízený druhý šance jenom kvůli svýmu egoismu a pohodlnosti. Myslím si, že tohle je něco, co zná spousta z nás. „Když mi dáš ještě jednu šanci, tak se napravím.“ „Slibuju, že už to nikdy neudělám.“ „Přestanu pít/smažit/whatever.“ A málokdy ten slib vydrží. Zároveň se dá ten text chápat i v kontextu toho celkovýho poselství EP: Nesnaž se prožívat znova minulost nebo jí opravovat a dávat si druhý šance v časový smyčce, polkni ego, přiznej chybu a běž dopředu a další věci už dělej líp. Jo a ten člověk, kterýho v těchhle posledních větách oslovuju, jsem samozřejmě já. Ale může to platit na kohokoliv.
SIGHT & SOUND
Dlouhodobě mě sere trend mejch vrstevníků (ale asi se to týká lidí v každým věku) utápět se v nostalgii a brečet po minulosti. Zaprvý všechno to „Za nás byli na MTV Nine Inch Nails a teď jsou tam sračky“ – já nějak nevím, mně asi to, co bylo na MTV, přišlo z většiny jako sračka už tenkrát a mainstream mě moc nezajímá ani teď. A zadruhý fňukat, že dneska stojí muzika za hovno a že „za nás to bylo lepší“, případně se spokojit s retrem, je podle mě fakt poraženecký a vždycky když někoho slyším tohle říkat, mám pocit, že mluvím s někým z Ligy Konzervativních Seniorů. A to píšu s vědomím, že celý tohle naše EP je pro spoustu lidí vlastně do určitý míry taky retro. Ale aspoň z mýho pohledu je to naopak součást toho vyjádření. Konkrétně tenhle song je třeba vyloženě složenej a zaranžovanej tak, aby obsahoval všechny „pop-punkový“ hudební klišé. I text se koneckonců v závěru dost obrací proti nám samotnejm. Sebeironie by nám šla. Mimo jiné.
YOU DON’T BELONG
Tady je ta lehká nostalgie vlastně docela oprávněná vzhledem k tomu, o čem ten text je. Tohle je jeden z těch songů, kde vám tam to téma prostě vleze samo, aniž byste se o to snažili. Psal jsem text, kterej se měl zabejvat takovou nějakou všeobecnou krizí identity a sebeurčení a celkovým nezapadáním do společnosti a světa. A během toho psaní mi najednou došlo, že u toho regulérně přemejšlím o Vencárovi z PNS/Tales Of Error, kterej se pár měsíců před tím zabil. A došlo mi, že ten song není nutně o něm, ale může bejt klidně i o něm. Nebo o někom, kdo se třeba cejtí podobně jako si já představuju, že se cejtil on. Občas se tak cejtím i já. Možná se tak občas cejtíme všichni. Každopádně tenhle song je rozhodně pro Vencu.
PARTY’S OVER
Téma vystřízlivění, rozčarování, probuzení se, novejch začátků a pálení mostů je něco, k čemu se dost periodicky vracím v mnoha textech. Nějaká psychoanalýza by mi asi řekla proč, ale kvůli mojí psycho-masturbaci tohle nepíšu (nebo ne jenom kvůli ní). Tenhle text je o tom, co zažil asi někdy každej z nás – aspoň teda doufám. Ten pocit, kdy vám to najednou sepne a vy si uvědomíte, že už stačilo. Že už si nenecháte od šéfa v práci srát na hlavu. Že už se nenecháte psychicky nebo fyzicky utiskovat od svýho partnera. Že už máte po krk celkovýho rytí držkou v zemi. Občas to může bejt prostě jenom prozření, že váš současnej život je jenom nějaký plácání se dokola v tom samým a třeba i vaší vinou. Takový to, když najednou vystřízlivíte uprostřed mejdanu a dojde vám, že všichni kolem vás se chovaj jako úplný dementi a vy s nima. A seberete se a jdete domů, protože si uvědomíte, že tohle není to, jak byste chtěli žít.
Jednotlivé a kompletní texty najdete na bandcampu, nebo přímým odkazem po kliknutí na modrý název v černé liště s konkrétní skladbou.