Texty hrály v hardcore / punku vždy významnou roli. V jedněch najdeme emocionální tíseň, v jiných radikální politický postoj. Občas z nich lze vycítit melancholickou romantiku, občas slouží jen tak pro pobavení a občas nabádají k občanské neposlušnosti. Můžeme v nich hledat oprsklou provokativnost stejně jako rozšiřování povědomí. Některé mohou být naprosto jasné na první dobrou, některé posluchače donutí hloubat a přemýšlet či v nich hledat skryté významy, některé zase zůstanou co se týče obsahu sdělení navždy skryty v mysli toho, kdo je napsal.
Pražské raw black metalové kapele SEKEROMLAT vyšlo první dlouhohrající album „Drápy a tesáky“ (více zde) a tuto příležitost podívat se blíže na jejich texty jsme si nemohli nechat ujít, už jen proto, že black metal se v této rubrice vyskytuje vůbec poprvé – a byli jsme poměrně zvědaví, co můžeme od těchto černokněžníků s kořeny v hc/punkové scéně, jejichž tuze atmosférické koncerty jsou plné teatrální (myšleno v dobrém) temnoty, corpse-paintu i rekvizit, vlastně očekávat. A protože výsledek je obsáhlý a i následný úvod obstaral sám jejich frontman J., nebudeme zbytečně zdržovat. Snad už máte zapálené louče…
„Na úvod bych rád poděkoval za možnost realizovat se v této rubrice, protože píšu moc rád a už dlouho se mi nepoštěstilo někam přispět. Stejně tak díky za zájem o SEKEROMLAT ve vašem plátku vůbec. Já jsem do rozjeté černé lokomotivy SEKEROMLAT naskočil začátkem roku 2020, kde jsem na postu vokálu vystřídal pana knížete P. Ten tou dobou povil dvojsatančata a kdesi v díře pekelné postavil svoji infernální svatyni, což bylo jeho cílem nejtemnějším a teď tam sedí na trůnu otec, dcera i syn. Šest textů na desku DRÁPY A TESÁKY už bylo tou dobou hotových a byly výplodem choré mysli právě pana knížete P. Co ho vedlo k napsání těchto kousků, už se satanužel asi nikdy nedozvíme. Mě samotného by velmi zajímalo bližší vysvětlení textu Trůn bolesti. Já již nějaký ten pátek píšu texty ve své další kapele KUNTA KINTE, což je přímý politický uštěkaný HC praso punk. Psát texty k BM hudbě pro mě bylo něco úplně nového a musel jsem volit jiný přístup a vůbec si to v hlavě tak nějak přepnout na více vypravěčský, nepolitický a temný styl tvorby. Už od mala jsem filmově i knižně tíhnul k horroru, fantazy a středověku, zajímal se o nadpřirozeno, okultismus a všelijaké zubaté potvory ,“smyšlené“ i reálné a pohrdal křesťanským bohem, takže jsem se v tomhle myslím docela našel. No posuďte sami při vyprávění o mých pěti zářezech na albu DRÁPY A TESÁKY.“
ZEMŘEŠ UTOPENÝ
Železná oblaka
chrlí nekonečné proudy vody
už to není voda
je to černo černá krev
a ta krev se valí
přes vaše prahy
plní vaše plíce
blesky duše bičují
všechny chrámy smete
vše živé zabije
váš bůh je slabý
jedinou mocnou sílu má
příroda a duchové v ní
zemřeš utopený
zemřeš!
po krvavé potopě
zase slunce pálí
to co ještě přežilo
sežehne na popel svým žárem
zemřeš spálený
„Tohle je úplně první text, který jsem pro Sekeromlat napsal. Užívali jsme zrovna se ženou odpočinku na samotě v srdci Bílých Karpat, které jsou už samy o sobě protkané pověstmi, kouzly a energiemi z hlubin země. Musím říct, že tenhle kraj na mě hodně pozitivně zapůsobil. Je tam ve vzduchu i všude kolem prostě něco zvláštního… Počasí nám tehdy úplně nepřálo. Několik dní po sobě chodily velmi silné bouřky a pekelně lilo. I tak jsme ale v rámci možností podnikali výlety, na kterých nás hnala do kopce černá mračna a do hlav nám bušily kroupy. Ten den jsme procházeli přes vesničku Lopeník, kde místní potůček Hrubár už sakra burácel a hnal se skrz obec. Zatím ve svém korytu… Na chalupu jsme se pak vraceli úplně promočení, zatopilo se v kamnech, naplnila sklenka a dál se z balkonu pozorovaly blesky a chalupou otřásaly hromy. A v tu chvíli mi najednou naskočilo do hlavy ,,železná oblaka chrlí nekonečné proudy vody…“, vzal jsem papír, tužku a lítalo to ze mě. Takhle rychle jsem žádný text už dlouho nenapsal. V mém příběhu se bouře mění v apokalypsu, kde nám příroda dává jasně najevo, že jsme proti ní naprosté nic a dokáže nás zničit, i s našimi pseudo výtvory, falešnými bohy a bohatstvím, kdykoliv se jí zachce, a že to umí velmi rychle. Na konci textu se potopa mění ve zničující žár, což poukazuje i na to, jak sami přírodu ničíme a dochází tak ke všem možným atmosférickým extrémům. V konečném důsledku jsou pro nás všechny stejně smrtící. Hudba, co k tomu mí spoluhráči vytvořili, pak jen podtrhuje celou vizi této apokalypsy. Po návratu domů jsem se pak dočetl, že den na to, co jsme procházeli Lopeníkem, tam onen rozvodněný potok strhnul ze zahrady jednoho staršího pána, který se našel o pár kilometrů dál mrtvý, utopený… Jen podotýkám, že název songu a celý text už byl hotový, než jsem se o tomhle dozvěděl. Divný, co? Jo a stalo se to na moje narozeniny…“
HADÍ NOC
Podvečerní mlhou
Jde stará žena vrásčitá
Šouravým krokem k temné bráně hřbitovní
Nese puket černých růží
A netuší, že dnes je hadí noc
Noc
Oživlých mrtvých
Na vlhkých náhrobcích
Se svíjejí klubka zmijí
Do otevřených hrobů
Živé duše lákají
Za krutý život pozemský
Své pomsty spřádají
lesklá šupinatá těla
Páry jedových zubů
Pozůstalé truchlící
Do pekla stahují
Je hadí noc
Noc co patří mrtvým
„V tomto textu se odráží moje fascinace hady. Nejsem tedy rozhodně žádný jejich chovatel, naopak, přišlo by mi neuctivé tyto úžasné tvory zavírat do nějakých skleněných krychlí. Moc rád je ale pozoruji ve volné přírodě a setkání s nimi přímo vyhledávám, považuji ho za šťastné znamení. Horský průvodce v Bosně moje nadšení moc nesdílel, když jsem koukal za každý kámen, není-li tam stočená zmije růžkatá, nejjedovatější to had Evropy. S ní se mi povedlo setkat až v Albánii, kde mi kousek před nohou přejela přes cestu. Stejně tak není u nás na chatě z mého pozorování hadů moc nadšená moje tchýně. Tam se všude na křoví vyhřívají a ve vodě s námi plavou užovky podplamaté. Ale dost cestování a biologie… Had má svoje nedílné zastoupení ve všech starých mytologiích. Hlavně v mojí oblíbené severské mytologii, kde had, netvor, Nidhögg ohlodává kořeny stromu Yggdrasil a je zvěstovatelem příchodu chaosu a konce světa. Prostě sympaťák a vysněný mazlíček každého blackmetalisty. Již delší dobu jsem měl v hlavě, že bych jako poctu těmto tvorům o nich měl napsat nějaký text. Pak jsem objevil článek, že kdesi na Děčínsku se na tamním hřbitově přemnožily zmije a radnice nabádá spořádané občany, aby tam raději nechodili. To byl ten poslední impuls a text se mi začal formovat v hlavě. Vystupují zde z hrobů démoni, převtělené duše pohřbených mrtvých, kteří na sebe vzali podobu hadů, ovládli celý hřbitov a berou si s sebou zpět do podzemí nic netušící pozůstalé, jenž přišli zapálit svíčku a položit květiny na hrob. Nějaký detailní popis jednotlivých slov a vět tohoto textu asi netřeba více rozpitvávat. Myslím, že příběh zde přirozeně plyne a vše je v něm srozumitelné, bez nějakých větších jinotajů.“
VIROZVĚST
Přichází s vlčím úsvitem
Obklopený otrávenou aurou viru
Kde projde je jen tráva spálená
Celé lidstvo k němu vzhlíží v obavách
Ten posel smrti – virozvěst
Démon dusivé zhouby – virozvěst
Lidmi pro vlastní zkázu stvořený
On číhá za každým rohem
Nepřibližuj se
Odhoď roušku strachu
Nepřibližuj se
Jdi ho obejmout
Mění svalstvo v žluklý tuk
A mozek v shnilou kaši
Neměj strach
On nikoho na své pouti světem
nevynechá
„Tento text byl napsán v hluboké době covidové, která ovlivňovala životy nám všem. V kapele jsme cítili potřebu to ze sebe nějakým způsobem vyventilovat. S geniálním názvem Virozvěst přišel pan D a na mě pak bylo na to našroubovat nějaký text. Tady bych mohl na začátek vysvětlit pojem „vlčí úsvit“, protože už se mě pár lidí ptalo, co že to znamená. Je to přesně ta doba před východem slunce, kdy je ještě stále tma, ale vše kolem už pomalu dostává své obrysy. To je pak ten správný moment na to se nepozorovaně vplížit do nepřátelského tábora nebo pevnosti, ve spánku podřezat pár krků a unést místní lejdy, kterou pak prodáš do otroctví. Přesně tak to dělal Uthred Ragnarson v knihách Poslední království od Bernarda Cornwella. Perfektní čtení, které doporučuji každému, kdo má rád ten nejtemnější středověk a vikingské nájezdy. Knihy jsou plné severské mytologie, rouhání, čtvrcení kněží a zesměšňování křesťanského boha vůbec. Virozvěsta v mém textu si představuji jako černého démona v kápi, pod kterou je zase jen temnota. Odkapává z něj jed-virus. Toulá se celým světem a nemilosrdně všude kolem sebe šíří nákazu a zhoubu pro celé lidstvo. Možná trochu něco jako morový mniši ze Skavenmoru. V pasáži ,,Nepřibližuj se, odhoď roušku strachu, nepřibližuj se, jdi ho obejmout“ poukazuji na rozpolcenost společnosti, kdy jedna strana káže totální sterilitu, pohyb venku jen ve skafandrech a nulové sociální styky, na to druhá strana zase káže – sereme na všechno! V samotném songu je to pak jasně rozlišeno i barvou hlasu. A která strana má pravdu? Asi žádná… Pravda bude asi někde mezi, jak už to často bývá. Na to si udělejte každý názor sám, v tom nehodlám nijak moralizovat. ,,Mění svalstvo v žluklý tuk a mozek v shnilou kaši“ zase naráží na tvrdé lockdowny, kdy nám bylo našimi vládci zakázáno se pomalu i jít proběhnout do lesa. Ze všech stran nás masírovala média a vymývala nám mozky takovým stylem, že se ještě dnes někteří jedinci bojí vycházet ze svých bytů, protože pobyt venku mezi lidmi znamená takřka jistou smrt. Absence jakéhokoliv kulturního dění našim, již tak zmučeným myslím, taky moc nepřidala. Každopádně řádění démona Virozvěsta bych nijak nezlehčoval a mám z něj respekt, protože i nás už si našel a nebylo to nic příjemného. Závěrečná věta ,,On nikoho na své pouti světem nevynechá“ nebude moc daleko od pravdy.“
VYMŘELÝ DRUH
Kosti opět spojily se
V celá těla, krev a tuk
Vostré tesáky plné hněvu
Pomstít svůj vymřelý druh
Co byl poslán tvorem lidským
K zatracení
Zetlít pod zem
Teď se mince obrací
Vostré drápy démonů
Vyhynulý druh se vrací
Další na řadě, čas už dozrál
Shnít v bažině, zkamenět
Ruku v ruce klesat bahnem
Lidstvo je vymřelý druh
„Lidská hloupost, bezohlednost, krutost, touha ničit a zabíjet je nekonečná. Soustavně vykořisťujeme a likvidujeme svoji planetu a vše živé na ní jen pro svůj krátkodobý profit, bez zamyšlení nad budoucností a bolestí dalších tvorů, co tu žijí s námi. Vrcholem této lidské bezohlednosti je pak vyhubení celého živočišného druhu. Ať už jeho přímým zabíjením, nebo ničením jeho přirozeného prostředí. Hrozně mi rve srdce, když se něco takového zase někde dočtu. V tu chvíli mám vždy hrozné nutkání někoho posekat mačetou. V našem příběhu vyhynulí tvorové povstávají z prachu země a v podobě krutých démonů, s ostrými drápy a tesáky, si jdou pro ten poslední hnusný přemnožený lidský druh, na kterém hodlají vykonat svou strašnou pomstu a zašlapat ho do země, kam patří!“
DRÁPY A TESÁKY
Vylézáme z krypty
Tolik už jste čekali
Bestie z vašich nočních můr
Jdou pro vykoupení vaší duše
Číhají v temném koutu mysli
Větří maso v šeru jeskyně
Zatnou hluboko do vašich těl
Drápy a tesáky
Trhají tě na kusy
Drásají tvou černou duši
Drápy a tesáky
Drápy a tesáky
„Drápy a tesáky byla poslední píseň složená pro stejnojmenné album. Tak nějak shrnuje a podtrhuje celé cítění a tvorbu naší hudby a vlastně všeho kolem černého konventu SEKEROMLAT. Rychlost, surovost, bestialita, agrese a brutalita, středověk, nebo spíše pravěk. Všechno tohle v tom má být, protože všechno tohle je v nás. Drápy a tesáky jsou ty bestie skryté někde hluboko ve vašich myslích, které se vynoří, když to nejmíň čekáte. Ale stejně tak to jsou ty skutečné bestie, co vás roztrhají na kusy, až půjdete večer sami domů temnou ulicí, nebo až se ztratíte v lese. Jsou tam, čekají na vás a mají hlad!“
Na závěr tedy ještě jednou díky za prostor. Bylo příjemné se zase moci trochu rozepsat, hlouběji se nad těmi texty zamyslet a rozvést je na papír, ale i ve své hlavě. Ať se daří! Sláva Ďáblu!
Sekeromlat – facebook / bandcamp
