Když nepříjede kapela za náma, musíme my za ní – jednoduchá rovnice. Dobře, koncert spojíme s „celodenním“ výletem, aspoň poznáme další město a koncerty v zahraničí bejvaj příjemná změna. V 9:30 ráno vyzvedáváme pražskou frakci na autobusáku a v
sestavě dvě holky a dva kluci vyrážíme z Liberce před desátou hodinou. Cesta probíhala v klidu, párkrát jsme si sice trochu zajeli, ale díky mapám se to tak nějak vždycky zvládlo. Dálnice bez problémů, žádný kolony, bouračky (přestože po celou cestu nám dělala společnost slušná mlha), v půlce cesty jsme zjistili, že nemusíme hysterčit ani kvůli dálniční známce, páč v Německu prej nic takovýho nepotřebujem.
Do Lipska přijíždíme myslim krátce před 15.hodinou, zde se opět osvědčuje heslo „Vždy připraven!“ a podrobný mapy města a přesný polohy klubu nás dováděj bez problémů přímo na místo. Chvíli trochu tápem, protože jsme si okolí představovali trochu jinak,
ale velkej nápis na čelním baráku nám říká, že jsme tady správně (teda já ten nápis furt neviděl, přestože v podobě graffiti měl asi 4×2 metry, ale byl jsem opakovaně ujišťovanej, že tam fakt byl – pozdějc jsem si ho rafinovaně vyhledal na fotce). Jdem se podívat
přímo ke klubu, procházíme kolem kulturního centra na dvůr, kde je další budova – tam se bude konat samotná akce. Týpka co tam lepí plakáty se ptám, jestli už se daj někde koupit lupeny na večer (po zdlouhavejch problémech s objednáním lístků přes internet
bankovním převodem jsme se rozhodli je koupit až na místě, nevim jestli jsme tak blbý nebo je to fakt někdy tak komplikovaný, člověk by řek, že v tom nebude problém…), čímž jsem netušil, že mu způsobím takový muka. Chudák totiž se svojí angličtinou dost bolestivě zápasil, ale nakonec z něj vylezlo, že koupit je půjde nejdřív v půl osmý, až se otevře, a že doufá, že nebude vyprodáno, což se běžně stává – taky doufáme. Do hospody v přízemí přilehlý budovy taky ještě nemůžem, protože otvíraj až za hodinu, takže nás posílá někam zpátky směrem k centru, kde je prej hospoda, kterou určitě najdeme a kterou tam každej zná. Samozřejmě jsme jí nenašli a nikdo jí neznal. Nicméně bloudíme postraníma uličkama směrem k centru města, cestou potkáváme na vylidněnejch šedivejch ulicích akorát samou alternativní mláděž – punx, skinheady, dredaře, skejťáky, atd. Týpkové v mikinách Mob Action vylejzaj z nějakýho asi squatu (ono je to mezi těma posprejovanejma rozpadlejma barákama někdy těžký poznat, co je co…) a posílaj nás do asi jediný otevřený putyky v širokym okolí (asi je moc brzo … 15.30?). Ne že bysme hned po příjezdu dychtili po alkoholu, ale žádný krámky (myslim který by nás mohli zajímat) nikde moc nenacházíme, a když už to vypadá, tak je to buď zabarikádovaný, zavřený nebo zjišťujem, že to neni okno shopu, ale řadovýho bytu (nedokážu si teda představit, že by u nás někdo měl v přízemním bytě v okně pověšenou velkou plachtu GEGEN NAZIS s pěstí rozbíjející hákáč, to by asi moh zasklívat několikrát denně). Nicméně všudypřítomný antifa nápisy a lidi co potkáváme svědčej o tom, že Connewitz bude opravdu ona punková / levičácká (jak chcete) čtvrť. Kromě těhle lidí potkáváme jenom důchodce, žije tady vůbec nějaká střední generace? No je to fuk. Jo ještě upozornění: když se tady procházíte, musíte neustále dávat pozor kam šlapete, protože hoven je tady všude na chodnících víc než na Žižkově – jo, fakt je to možný!. V těhle hodinách a v tomhle období to tady zkrátka působí fakt divně, taková šedivá, zombie čtvrť. Ale duch antifašismu je cejtit ve vzduchu, takže vzdoušek je krásně čertstvý, svěží a na pohodu.
Po nějakym čase potulování objevujem první jakejs-takejs krámek, ve kterym teda prodávaj samý takový ty všemožný blbůstky od Liquor Brandu, dost drahý, ale některý věci jsou fakt gut. Nic nekupujem. Musí se šetřit na večerní distra. Kolem šestý hodiny zalejzáme do pubu vedle klubu, kterej spíš vypadá (zatím) jako poklidná čajovna pro šachisty. Holky se zahřívaj kafem, já ochutnávám nějakej suchej cider a jako obvykle dávám díky nedorozumění nechtěně dýško. No neva. Klábosíme, čajovna se rychle zaplňuje lidma sympatickýho vzezření a po pár minutama zjišťujem, že klub už je otevřenej a venku je slušná frontička. Ovládá nás hysterie. Urychleně odbíháme na dvůr a očima plnejma strachu a panický hrůzy, že se dovnitř nedostanem, zabíráme konec fronty. No to trochu přehánim, ale obavy trochu byly. Koukáme na týpky před náma, co v tý kose stojej frontu v krátkym tričku a kraťasech a dokonce vypadaj, že jim vůbec neni zima! V tu chvíli ještě netušíme, že jako rarita a atrakce tady se svejma kalhotama až na zem a mikinama (bundy jsme nechali v autě) budem působit my. Těhle otužilců bylo mezi mužskou částí návštěvníků koncertu dobrá polovina. Nechápu.
Z každý strany fronty se u stěny klubu objevuje distro, resp. vege občerstvení. Kromě toho nás ale zaujal obrázek přeškrtnutýho foťáků nad vchodem – vevnitř se nesmí fotit. Cože? To snad ne… Později se u vstupu ptám jedný holky, jestli to chápu správně, načež mi odpovídá, že se omlouvá, ale že se tam fakt s foťákem nesmí, protože už měli v minulosti problémy s videama, co se vevnitř natáčely. V hlavě mi šrotujou myšlenky na autorský práva, za kterejma visí cedule Victory Records, ale možná je to jinak, každopádně z tohoto důvodu tady žádnou fotku z koncertu neuvidíte. Nicméně holka byla maximálně slušná, stejně jako ostatní lidi, se kterejma jsme se tam setkali, todle se v ČR bohužel moc nestává, ale to tady nebudu rozebírat, to je zas na jinej článek… Pravdou je, že uvnitř se nakonec pár foťáků objevilo, ono totiž zas tak důsledný to asi nebylo, u vchodu totiž nikdo nešacoval, ani kvůli foťákům, ani kvůli pití.
Po obdržení razítek zas vycházíme ven a proplejtáme se zaplněným nádvořím přímo k distru Green Hell, což je pro mě odteď německá verze našeho Day Afteru. Ceny měli většinou 10 euro za CDčko a 11 za vinyl, ale našly se i vyjímky (picture disk Social Distortion za 18e). U mě po vnitřnim boji vítězí nad Strung Up diskografie Deadfall, holky kupujou i desky Skitsystem a tak. Jo a jinak LP Guided Cradle tady měli za 10 ojro, na cenu CD Lvmen jsem se teda neptal. Odnášíme věci do auta a jdem už přímo do klubu. Sál je slušně velkej (mluví se o kapacitě 800 – 1200 lidí), já na počet lidí fakt odhad nemám, takže těžko říct, ale bylo narváno. Pódium je vysoký, což je v takovejdle sálech nezbytný, po levý straně bar a distra, po pravý straně šatna, na stěnách visej ve vejšce několika metrů antifašistický plachy (na jedný straně GNWP, naproti pak Let´s Fight White Pride). I u vchodu byly rozdávány antifašistický letáky (s plackama), takže další potvrzení antifašistický pověsti Lipska. Super. Šatna nás nezajímá, vezmem teda levou stranu. Bar je prostě bar, akorát bych tady chtěl říct, že přestože byl klub nařachanej k prasknutí, na to než si mě někdo z barmanů všim, jsem nikdy nečekal víc jak 15-20 vteřin, což je při tom počtu lidí fakt obdivuhodný. A to jich tam nebylo moc, těch barmanů (tak 4?). Je fakt, že je něco jinýho točit pivo do kelímků nebo „rozhazovat“ lahváče, ale stejně. Když to srovnám třeba s mou zkušeností z Cosa Nostry … nebe a dudy. Dál za barem
má každá z kapel svoje distro, nás ostatní kapely co tady hráli moc neberou, takže jdeme prakticky jenom ke Comeback Kid. Tam kupujem nějaký to tričko, plakáty, berem i jejich první CD „Turn It Around“, protože tohle je evropská re-edice, obsahující navíc zdarma DVD – to tam nejde nechat! Mezi lidma se míhá i řada známejch xichtů, jako kytarista Loikaemie nebo zpěvák Farmer´s Boulevard. Po koncertě jsme tam narazili dokonce na nějaký Čechy (nebo spíš oni na nás) – zdravim. Ježiš to už to je dlouhý, dobře jdem na koncert:
První začínaj belgičani JUSTICE. Ze začátku silně přebasovaný (v nižších polohách prej i nadále), přijde mi to jako takovej ňákej hardcore-rock, neslanej nemastnej, po 3 písničkách odcházíme ještě na vzduch – dokud to jde. Tahle kapela nás zklamala, nemělo to tu potřebnou šťávu. Naopak následující FINAL PRAYER z Berlína sklízej větší úspěch a pro mě osobně to bylo příjemný překvápko. Na nahrávkách sice metalcore moc nevalim, protože je to poslední dobou všechno takový dost stejný, ale na živo to šlape. Rozjíždí se první stage-diving, kolovačky po hlavách, lidi se dostávaj do varu a celá atmosféra mi silně připomíná koncerty z Eastpak Resistence Tour, akorát trochu v menšim. Dvojšlapka tomu dodává grády a na mě to působilo jako lepší tvář Born From Pain, Final Prayer byly naživo prostě lepší. Oba kytaristi maj navíc promakanou synchronizaci pohybu, což ve finále působí efektivně. Po nich to zas trošku upadá, od RISE AND FALL jsem taky čekal víc, ale to je můj úhel pohledu. I lidi mě přišli mrtvější, teda když to RaF rozjeli, tak to bylo dobrý, ale jinak nic extra. Opět se odebíráme k autu, kde probíhá zajímavá debata něžnější půlky naší výpravy („Tyjo hele ten Měsíc“, „Kde, já žádnej nevidim“, „Támle, ten divnej flek“, „Ja ho nevidim, mám tam sloup.“). Domácí BLACK FRIDAY 29 jsou dost mladý kluci, ale o to líp hrajou. Jejich hardcore punk se mi fakt líbil, kapela si to evidentně to užívala, stejně jako lidi v sále. Ale proč jsme sem přijeli: pro COMEBACK KID je to myslim druhá zastávka jejich evropskýho turné, který jedou na podporu nový desky „Broadcasting“. Dostáváme se maximálně do půlky sálu (spíš ani ne), ale furt je to nejblíž kapele, co jsme dneska byli. Holky tradičně neviděj nic než záda lidí před nima, jako obvykle se před ně dostávaj snad nejvyšší kluci v Německu, řikám si jestli koncert nenavštivila partička basketbalistů. Neujímaj se ani návrhy jako vzít je aspoň na chvíli na ramena, protože vlny tsunami, co se každejch pár vteřin přiřítěj, jdou tak tak ustát. Všude hlava na hlavě, takovej ten koncert, kdy můžete mezi válama těžko tleskat, protože už byste nedali ruce dolu. Huh, ale ten circle pit v jednu dobu byl fakt dost slušnej! Červený nasvícení pódia a neustále někým vhazovaný stovky papírků do vzduchu dodává atmosféru vánočního večírku (v pozitivním slova smyslu) a Comeback Kid hrajou suprově. Kdyby se s odchodem vokálisty vyrovnávala každá kapela timhle stylem, tak by se zpívání stalo celkem rizikovym povoláním – respekt! Kluci nepůsoběj ani dojmem žádnejch nafrněnejch hvězd, atmosféra je fakt dobrá. Z novýho alba hrajou CBK celkem málo (zhruba 4 vály?), největší úspěch sklízej samozřejmě největší pecky z prvních dvou alb. Při „Wake The Dead“ kapela mizí v davu a zpěvákovi se asi ztrácí i mikrofon, takže jedna sloka je čistá instrumentálka. Jednou se přidává, celkově hráli CBK nějakejch 45 minut, mě přišlo že snad půlku, hrozně to uteklo.
Pár desítek minut po akci se otáčíme zpátky, to už ani není třeba nějak popisovat, snad akorát poděkuju starejm old school metalákům z kamionu – díky, chlapi! Zkrátka fajn výlet. Domů dorážíme někdy mezi šestou a sedmou ráno, tradá do hajan, za pár hodin se jede do Prahy na HOLY MOUNTAIN!