Na sklonku minulého roku vyšla v nakladatelství anglického punkového labelu Cherry Red kniha Iana Glaspera The Day The Country Died s vševysvětlujícím podtitulkem A History of Anarcho Punk 1980 – 1984. Ačkoliv by se po prvním prolistování mohlo zdát, že publikace je svým popisným až encyklopedickým stylem určená pouze fajnšmekrům s hlubokým zájmem o ostrovní hudební scénu, je ve skutečnosti velmi čtivá a vedle výčtu vydaných desek a členů sestav jednotlivých anarchopunkových kapel nabízí i vhled do subkultury jako takové: její politiky, dynamiky i praktického způsobu fungování.
Crass: otcové anarchopunku
Základní anarchopunkovou kapelou, jiskřičkou, která zažehla plamen, se stali Crass. Když vzděláním, věkem i sociálním statutem velmi nesourodá komunita, obývající vesnický dům, založila kapelu, nikdo asi nečekal, jakým fenoménem se brzy stane. Do mobilizující punkové muziky přidali chytré, ale radikální texty, a i jako kapela samozřejmě projevovali své jasně vyprofilované politické postoje, které kombinovaly anarchismus a pacifismus.
V undergroundovém punkovém prostředí se brzy stali neuvěřitelně populárními. Nějak se jim podařilo trefit do srdce těch nejmladších, které oslovila první punková vlna. Jejich desky se prodávaly v desetitisícových nákladech a zástupy následovníků na sebe nenechaly dlouho čekat. Skoro každý jednotlivec v knize neopomene zdůraznit, že se k anarchopunku dostal právě díky prvnímu albu Crass. Dokonce zazní i pravděpodobně oprávněný názor, že tato kapela udělala pro propagaci anarchismu více než všechny poválečné anarchistické organizace dohromady.
Crass nebyli jenom kapelou či kolektivem spolubydlících, ale opravdovou komunitou. Rozvíjeli alternativní způsob života a vedle pěstování vlastní zeleniny stihli nejen zorganizovat mnoho koncertů, ale např. také založit svůj vlastní label. Skrz něj pak naprosto v DIY duchu pomáhali mladým nezkušeným kapelám s vydáním jejich prvních desek. Crass label vydal každé nové kapele vždy jeden sedmipalec. Myšlenka, která se za tím skrývala, byla: ukázali jsme vám, jak na to, teď už to je jenom na vás. Crass label navíc brzy získal velkou popularitu, vydával desky v ohromných nákladech a singl na něm znamenal pro neznámé kapely jedinečnou možnost, jak dostat sebe a své myšlenky do povědomí posluchačů a posluchaček.
Conflict: nenecháme si nic líbit
Crass začali anarchopunku až příliš dominovat a pomalu se z nich stávali jakýsi leadeři či vůdci, ačkoliv oni sami o tuto pozici vůbec nestáli a aktivně se jí bránili. Jejich filozofie, která by se dala popsat jako anarcho-pacifismus, se stala ve vznikajícím anarchopunkovém hnutí převládajícím politickým názorem.
Ale tváří v tvář situaci na ulicích názorem dost nepraktickým. Vznikající oi! hnutí, které se velmi rychle transformovalo v hnutí skinheads a začalo lákat neonacisty, začalo být pro anarchopunk skutečným nebezpečím. A anarchopacifisté se neuměli a z principu nechtěli bránit…
Andy Martin z the Apostlet popisuje typickou situaci z koncertu té doby: „…a najednou vidím ty šmejdy v těžkých botách a kšandách. Pět skinheadů – pět ubohých, tlustých, stupidních, zbabělých rváčů – si razí svou cestu davem a odstrkuje lidi stranou cestou k pódiu. Takhle se mnou nikdo jednat nebude – a tak jsme za nimi s Davem vyrazili, ale než jsme je dohnali, tak začali brutálně mlátit a kopat toho asijského kluka – asi jediného ne-bělocha na celém koncertě. Přesně tak jak říkám, pět na jednoho. A co udělalo těch pět set lidí, co přišlo na koncert? Udělali kolem nich velký kruh a koukali, co se děje… Tak jak říkám, tyhle pacifistický zbabělci stáli a sledovali, jak pět fašistů mlátí patnáctiletého kluka. Punk, jo? Ani bych se na ně nevychcal, kdyby jim hořeli lakýrky.“
Tak zhruba z těchto pocitů a situací vzniknul v anarchopunku nový, alternativní politický proud. Jeho nejviditelnějším reprezentantem se stala kapela Conflict, která se stala takovým protějškem Crass. Stejně tak jako oni byli neuvěřitelně aktivní, stejně tak jako oni založili svůj vlastní label Mortarhate. Pořádali koncerty, benefiční akce atd. a aktivně propagovali svou filozofii. Nejeden člověk v knize vzpomíná na proslulou „tašku plnou překvapení“, ve které vozili Conflict na koncerty nejrůznější tyče a další zbraně, s nimiž rozháněli pravidelné útoky neonacistů.
Conflict velmi hlasitě propagovali také ALF a kampaň Stop The City, které věnovali desetitisíce liber. O síle anarchopunkového hnutí vypovídá i to, že když tahle kapela vydala benefiční sedmipalec (právě na kampaň Stop the City), během jediného roku se ho prodalo na čtyřicet tisíc kusů!
A pokud se zajímáte, jak dopadl výše citovaný incident, tak jakmile na místo skrz dav dorazili lidé z Apostles a Conflict, tři náckové skončili v nemocnici. Dva zbylí byli vyhozeni bez šrámů – ti se dostali do rukou Crass, kteří, ač pacifisté, také samozřejmě okamžitě vyrazili Asijatovi na pomoc.
Anarchopunk: čekání na reflexi
Autor knihy odvedl skutečně mravenčí práci. Dohledal minimálně jednoho, ale většinou dva i více členů všech kapel, o kterých píše, a důkladně je vyzpovídal. Každé kapele – kterých je v knize několik desítek – je věnována jedna kapitola, která je kompilátem výpovědí členů a členek kapel tu a tam doplněná o faktografické údaje z pera autora knihy. Vyprávění jednotlivých kapel jsou si strukturou velice podobná: popisují založení kapely, první krůčky a koncerty, politickou angažovanost, rozpad kapely, popis toho, co její členové dělají dnes a nakonec odpovídají na otázku, zda-li jim zůstalo jejich politické přesvědčení a jak se na své působení zpětně dívají. Na úplný závěr je pak přiložena kompletní diskografie včetně nových reedicí či CD diskografií daných kapel. Spíše než o nějakou encyklopedii se tak jedná o historický dokument sepsaný metodou „oral history“, strukturovaný dle kapel, kolem kterých se toto hnutí beztak z velké části točilo a formovalo.
Při dnešním čtení o anarchopunku v letech 1980 – 1985 jde o hudbu – či chcete-li hluk – až v poslední řadě. Od druhé světové války nebylo mnoho situací, kdy by anarchistické myšlenky byly tak populární a měly tak masový apel. Tohle období nám tak skýtá cenné ponaučení a čeká na svou reflexi. Anarchopunk slouží jako účinný nástroj k propagaci anarchistických myšlenek i dnes; i v současnosti se velká část členů a sympatizantů anarchistických organizací rekrutuje z této dnes už opět spíše subkultury – přesto, že se část moderního anarchistického hnutí vehementně snaží od punku distancovat a separovat. A v některých částech světa je anarchopunk pořád dokonce jediným prostředkem šíření anarchistických myšlenek. Proto si anarchopunková subkultura a hnutí nezaslouží moralizování či paušální odmítání, ale skutečnou analýzu a reflexi. A tato kniha nám může hodně přispět k jejímu porozumění.