Texty hrály v hardcore / punku vždy velmi významnou roli, aktuálně se tomu podrobněji věnuje třeba kniha „The Poetry of Punk“, kterou napsal Gerfried Ambrosch z Lightbearer / Archivist (víc tady). Některé mohou být naprosto jasné na první dobrou, některé posluchače donutí hloubat a přemýšlet či v nich hledat skryté významy, některé zůstanou co se týče obsahu sdělení navždy skryty v mysli toho, kdo je napsal.
Banánovy texty podle mého názoru oscilují někde mezi tím vším. Záleželo i hodně na konkrétní kapele nebo období, ve kterém vznikly. My se nyní podíváme na texty pro jeho novou kapelu CARDIO RADIO, ve které se dále sešli (ať už současní či bývalí) členové Just For Being, Howl či Sunshine. Začátkem září společně vypustili první demo nahrávku, obsahující tři skladby. Pojďme se na ně podívat trochu blíž jeho vlastními slovy.
VŠECHNY SIRKY
„Pro mě je vlastně při psaní textů vždy nejtěžší nějak začít. Ve chvíli, kdy mám první řádku, která se mi líbí, je velká šance, že napíšu během relativně krátké chvilky celý text. A tak si často u té první řádky nějak vypomáhám. Třeba i tím, že poslouchám svoje oblíbené kapely, čtu si texty a snažím se najít něco, co mě nasměruje, něco, z čeho bych mohl vyjít. No a u tohohle textu to jsou Remek a jejich skladba Sirky, Světla, kde se zpívá, že dokud nezlomíme poslední sirku, můžeme rozsvítit světlo. Ten text je nádhernej, ve své podstatě hodně jednoduchej a i když se v něm odráží nejistota, je plnej naděje. Já jsem ale z toho bodu poslední sirky vyšel na opačnou stranu, do míst, kdy už žádné sirky nezbyly, jsou zlámaný, jak ses v křeči několikrát pokusil je zapálit a vrátit do svého života trochu světla a naděje, ale klepaly se ti ruce a tak to dopadlo, jak to dopadlo. A tak se potuluješ vnitřní temnotou a lituješ se. Zažil jsem to sám několikrát a vím, že v tu chvíli je pro tebe ta bolest naprosto reálná a zcela tě ovládá a to i ve chvílích, kdy se neděje „nic tak hrozného“. Tobě se v tu chvíli zdá, že se hroutí svět, ale s „opravdovou“ bolestí, kdy např. někoho navždy ztratíš, se to nedá srovnat. Mnohdy na to myslím, když mě něco sere a trápí, tak si uvědomím, jaké peklo zažívá mnoho lidí kolem mě a snažím se představit si sám sebe v jejich situaci. A v tu chvíli mi dojde, že ta moje krabička je vlastně úplně plná. Že mám všechny sirky.“
ZA ZRCADLEM
„Za Zrcadlem je zhudebněná milostná poezie. Ta poslední část textu je básnička, kterou jsem napsal přesně 3 roky zpátky, když jsem se přestěhoval na Šumavu a začal pracovat jako noční služba v bezdomovecké noclehárně na starém zámku ve Volšovech u Sušice. Zároveň jsem v té době chodil celkem krátce s Káťou a dost se mi stýskalo. A tak jsem ji jednou v noci napsal tuhle básničku a ráno ji poslal klasicky v obálce na její adresu do Prahy. No a před pár měsíci jsem našel její původní koncept jako záložku v knížce. A přestože už spolu 2 roky nechodíme, mám na společně strávenej čas jen ty nejlepší vzpomínky, hodně mi to dalo a hodně to pro mě znamenalo. A jak jsem si ta slova znovu četl, teď už z lehkého odstupu, tak jsem si vše znovu plně uvědomil, vrátily se mi právě ty zmíněné skvělé vzpomínky, které jsem během pár minut převedl do dalších slov s tím, že už jsme věděl, že patří k sobě a že píšu text písničky.“
BLUES PROBDĚLÝCH NOCÍ
„Tady je zajímavé, že název té písničky a určité její fragmenty (např. propocené hadry) existují v mé hlavě už hodně dlouho, možná více než 10 let. Celou tu dobu se mi to čas od času vracelo jako bumerang, hlavně ve chvílích, kdy jsem se úplně zničenej a rozbitej po koncertě snažil usnout někde na koberci s mikinou pod hlavou. Mnoho z těch míst, kde jsme hráli nebo spali, už dávno neexistuje a z toho vyvěrá ta pomíjivost. Zmizely místa, zmizeli lidi, zmizelo možná i několik ideálů. Sleduju to už 25 let. A za těch 25 let jsem se v určitém ohledu nikam neposunul. Pořád hraju z 90% hlavně ve sklepích, garážích, malinkých klubech a DIY místech, pořád spím na podlahách, bez sprchy a jsem celé dny ve stejných hadrech. A samozřejmě, že to někdy snáším trochu hůř, než před 20ti lety. Ale pořád nelituju jediné vteřiny, jakkoliv pateticky to může znít. Pro mnoho lidí by to byl důvod se na to všechno vykašlat, ale já nemůžu, jsem vlastně pořád klasickej „hardcore kid“, jen je mi už skoro 40. V něčem jsem zůstal zaseklej, což ale taky znamená, že jsem nikdy neuhasil možná trochu naivní vnitřní plamen, kterej mimochodem živí i určitá míra nekomfortu, jež může být občas vyčerpávající, ale zároveň mě udržuje nohama na zemi. A když vzniklo Cardio Radio, znovu se mi to všechno promítlo, všechny ty klišé o hořících srdcích o cestě ven z konformity, o probdělých nocích strávených z lidma, který máš občas chuť zabít, ale sdílíš s nima svůj život a znamená to pro tebe všechno. A takhle to chceš předávat i dál.“
„Psáno za poslechu Shelter – Perfection of Desire a Shield – Vampiresongs“.
Jednotlivé a kompletní texty si můžete přečíst tady.