GATTACA o textech z nové desky “Monumenty selhání”

Texty hrály v hardcore / punku vždy významnou roli. V jedněch najdeme emocionální tíseň, v jiných radikální politický postoj. Občas z nich lze vycítit melancholickou romantiku, občas slouží jen tak pro pobavení a občas nabádají k občanské neposlušnosti. Můžeme v nich hledat oprsklou provokativnost stejně jako rozšiřování povědomí. Některé mohou být naprosto jasné na první dobrou, některé posluchače donutí hloubat a přemýšlet či v nich hledat skryté významy, některé zase zůstanou co se týče obsahu sdělení navždy skryty v mysli toho, kdo je napsal.

GATTACA před několika týdny vydala novou desku “Monumenty selhání”, která vyšla čtyři roky od eponymního 12″ LP a téměř 10 let po úvodním demu. Přestože na ní Gattaca hudebně nepřešlapuje na témže místě, nýbrž se posouvá zase trochu dál (jak mimochodem trefně zachytil Banán v téhle skvělé recenzi), jejich emotivní a úderný rukopis zůstává nadále zřetelně identifikovatelný a my máme díky tomu i v tomto případě příležitost dalšího silného a intenzivního prožitku, rezonujícího i dlouho po jejím dohrání. Velkou zásluhu na tom mají právě i texty, u nichž věřím, že i díky následujícímu výkladu ze strany jejich tvůrců, dokážou zdárně dokreslit obraz celého díla.


“Když nás Buky oslovil s tím, jestli nechceme něco napsat o textech z naší nové desky Monumenty selhání, vzali jsme to jako hozenou rukavici. Za každým songem se totiž skrývá jasná inspirace, která přišla z knížek, reportáží nebo konkrétních věcí, co se dějí okolo nás. V bookletu jsme se to snažili trochu vysvětlit různými citacemi, nikde jsme ale asi nepopsali, odkud konkrétně přišla ta inspirace. Tak snad se nám to povede teď.”

Pomníky jsou inspirované kapitolou Lawrence Abu Hamdana z výborného sborníku Unsound: Undead od kolektivu AUDINT. Hamdan tam popisuje Assadovy koncentráky v Sýrii, konkrétně vězení Saydnaya (po roce 2011 tam bylo popraveno víc než 13 000 lidí), kde byli lidé drženi se zavázanýma očima. Jedním z důvodů bylo to, že pokud se dostanou ven, tak nebudou schopni moc dobře vypovídat o věcech, co se v koncentráku děly a bude jednodušší všechno ututlat. Lidi, co to navrhovali, asi dobře znali historii a báli se obdoby Norimberských procesů. Je velmi pravděpodobné, že takových míst je po světě spousta. Když to člověk čte a pak někde slyší velká prohlášení o vítězství lidskosti nebo demokracie, vyvolává to dost hořké pocity. Od tohoto textu se odvíjí i název celé desky – Monumenty selhání. Když se nad tím člověk zamyslí, tak pomníky minulých válek připomínají i to, že pořád selháváme v tom, aby se historie neopakovala furt dokola. Je smutným paradoxem, že chvilku po vydání v Sýrii vypukla další nelidská válka plná utrpení. Mimochodem, pokud vás zajímají různé politické souvislosti zvuku, určitě doporučuju zkusit ten sborník. Lawrence Abu Hamdan na základě informací o Saydnaye vytvořil několik přednášek, instalací a textů. Mrkněte se na jeho web: http://lawrenceabuhamdan.com/sayadna. Na Youtube se o tomhle místě dá taky najít několik dokumentů: www.youtube.com/watch?v=KZFMwA7M1wk

“Druhej song Rozděl a panuj se inspiruje notoricky známým příběhem „prvního českého teroristy“ Jaromíra Baldy. Tenhle důchodce se nechal zmanipulovat propagandou strachu, kterou šíří lidi jako Okamura, Klausovic rodinka, Černochová nebo Foldyna a pokácel stromy na železniční trať. Pak se to pokusil svést na muslimy. Balda za to jde sedět, ale lidi co ho zmanipulovali si jedou dál to svoje. K tomu se asi nedá co dodávat. Čistá frustrace.”

“Jednou z hodně zajímavých linek technologického vývoje dneška jsou tzv. autonomní zbraně. Moc se o tom nemluví, ale je to docela děsivá záležitost, která má spoustu otazníků. Ty visí hlavně nad etickou stránkou věci. Na trhu jsou dneska roboti, kteří dokáží pomocí umělé inteligence sami rozpoznat „riziko“ nebo „terč“ a pak ho zneškodnit (tzn. klidně i zabít, pokud je to člověk). Není ale zdaleka dořešené, kdo v takovém případě nese odpovědnost. V různých etických rozborech zaznívá, že nasazení autonomních zbraní může ve válečných konfliktech znamenat dramatické snížení počtu lidských obětí, že není potřeba tolik riskovat životy. Rozumím, nakonec ale stejně záleží na tom, jakým způsobem jsou použity. A o tom vždycky rozhodují lidé. A o tom je taky třetí song – Kódy, čisla, znaky. Jako dobrý materiál k zamyšlení doporučujeme nedávnou reportáž z Voxpotu: www.voxpot.cz/reportage/autonomni-zbrane-nastup-armady-robotu/

Dohled 2.0. Michel Foucault v 70. letech přišel se slavným přirovnáním kontroly v moderní společnosti ke konceptu budovy tzv. panoptikonu podle Jeremyho Benthama. Hrstka dozorců v něm může neustále dohlížet na velkou masu vězňů a tím je držet v šachu. O dvacet let jeho koncept otočil Thomas Mathiesen. Podle něj v moc v dnešní společnosti naopak udržují celebrity nebo mediální domy, které na sebe neustále poutají pozornost obrovské spousty lidí. Sledování jde opačným směrem, ale důsledky jsou podobné. Lidi jsou sami sobě dozorci a každý to asi cítí na sobě, když má tendence se přizpůsobovat nějakým trendům. I když i tahle teorie má své mouchy, vypadá to, že dalších uplynulých 20 let dává Mathiesenovi zapravdu.”

Tohle není moje město. Co o tom textu napsat jinýho než to, že je o tom, jak se rychle mění města, kde žijeme a lidi z nich musí odcházet, protože si žití v nich už nemůžou dovolit? Dost jsem o tom začal přemýšlet, když jsem srovnal důchod mojí 91leté babičky s výší nájmu, který musí platit. Kdyby jí rodina nepřispívala, asi by se v tomhle věku musela odstěhovat pryč z místa, kde žije x desítek let, opustit rituály a místa, na které je zvyklá. Srovnat se s tím v tomhle věku by asi nebylo úplně jednoduché. Lidí, kteří tohle musí podstupovat, je pořád víc. Nejistota, vykořenění.”

Jednotlivé a kompletní texty najdete na bandcampu, nebo přímým odkazem po kliknutí na modrý název v černé liště s konkrétní skladbou.
Facebook
Bandzone

Vložil: Buky
20.11.2019