Iny o textech GRIDE z desky “Hluboká temná modř”

Gride – Hluboká temná modř

“Mozek chce, srdce se vzpírá … Vysvětlování textů nebo rozbory básní mi přijdou ze své podstaty jako ne úplně šťastné, protože tím ztrácí předmět zkoumání kus svého kouzla. Ostatně to již před drahnou dobou parodoval film Cesta do hlubin študákovy duše (Ó kolena, kolena, nechť přiblíží se k jezeru – básník přistupuje k jezeru aby si umyl kolena). Na druhou stranu podobné rozpravy o textech kapel rád čtu, případně se o nich rád bavím. Takže nakonec musím připustit, že jsem potěšen, že můžu přispět svou troškou do mlýna …”

————————————

Věčná válka s hmyzem

slizký pohled
nejde to smýt
v lesku smrad
kde se jen skrýt?

věčná válka s hmyzem

cítím ta kusadla
šustění a bzukot
jedu plná žihadla
příprava na útok

otravné hemžení
bolí to čím dál víc
brutální násilí
do zámku padne klíč

biolit hubitel
motýli bez křídel

————————————

“Výron čiré misantropie, obrana individualismu a oslava introvertů. Každý člověk to má samozřejmě jinak, ale lze asi říct, že v každém z nás je neodolatelná touha po autonomii a intimitě ducha. A ti z nás, kteří mají toto nastavení silnější než jiní, upřímně trpí tím, když se jim někdo pokouší atakovat tuto jejich zónu a rušit jejich kruhy. Přiznávám bez mučení, jsem jedním z nich. Naučil jsem se sice pravidla hry a dokážu ve světě fungovat tak, že mohu působit dojmem člověka, který je svým založením extrovertní. Povahu ale úplně nikdy nezměníš, a tak ve své podstatě zůstávám stále klasickým introvertem a individualistou. Introverta styk s okolním světem vyčerpává, snad proto že je k němu hodně citlivý. Ale protože je už takový, málokdy reaguje na svou obranu a hájí svůj prostor proti vtíravému světu. Neznamená to ale, že uvnitř něho se neodehrává lítá řež s tím obtížným hmyzem, který napadá jeho klid, bzučí mu kolem hlavy svými malichernostmi a otravuje mu život jedovatými bodnutími. Hmyz už je prostě takový. Ostatně, zajímavé je, že část hmyzu nemá v přírodě žádnou jinou funkci, než být potravou pro složitější organismy. A jako s takovým je třeba s ním zacházet. Tenhle text je hodně temný, v podstatě nietzschovský a skvěle sedí k brutální atmosféře tohoto songu. A asi není náhodou, že pracovně jsme téhle skladbě říkali “rapčrovka” podle známé australské nihilistické kapely RUPTURE. A proto všichni introverti a individualisté, biolit do rukou a vzhůru na barikády obrany pevnosti svého já!”

——————————————————

Básník stoupl a vzal si slovo

hlavy jásaly,
štěstím plakaly

tu uprostřed všeho
básník vzal si slovo

nejsem básník, jsem jen technik
montuji verše jeden s druhým
nejsem básník, jsem jen doktor
ze světa mrtvých mluvím k živým

nejsem básník, jsem jen zedník
stavím domy, kde bydlí sny

chodím městem, které mizí
potkávám se a jsem si cizí

asi stávám se ostrovem
a žasnu jak je to snadné

——————————————

“Vícevrstvý text, který se dá vykládat dvěma způsoby. V obou jde o poměr racionality s emocionalitou. Jestliže racionalitu lze vyjádřit technokratickým pohledem na svět a veskrze technickými povoláními, emocionalita je naproti tomu charakterizována poetikou a spíše uměleckými / artovými směry. Lze možná říci i rozporem mezi upjatostí / vážností a bohémstvím / odvázaností, nebo hodně zjednodušeně mezi mužským a ženským myšlením. Ideální je, když jsou obě tyto složky v rovnováze a vzájemně se doplňují. Buďme pragmatičtí, ale nezapomínejme na krásu podzimního rána nebo zádumčivost západu slunce nad horami. Bohužel pokrok si žádá spíš ten techničtější přístup ke světu a tak se nelze ubránit dojmu, že v dnešní uspěchané době se poetika trochu ztrácí. Druhá rovina toho textu je osobnější, popisující snahu poeticky laděného člověka o zařazení se do proudu doby. Svůj pohled na svět se snaží napasovat na všeobecně uznávaný normativ a zjišťuje, že tím ztrácí část sebe. Nakonec usoudí, že být sám sebou není nic, zač by se měl stydět a stane se ostrovem v oceánu jinak uvažujících.”

——————————————————

Bouře ve sklenici vody

vzedmuly se hladiny moří
řeky vylily se z břehů
smrt ve slávu konce věří
svět zastavil se v svém běhu

neustále nahoru a dolů
dno jako jediný pevný bod
obrazy krve na dlani stolu
slovo boží nouzový východ

někdo vedle zase křičí
kurvo zasraná zabiju tě
to ten debil jí zase mlátí
televize rodí další dítě

bouře ve sklenici vody

topím se v té sklenici vody
o kterou bojuje banda rváčů
hrozbou i jistotou jsou její stěny
výbuchy bomb i dech spáčů

bouře ve sklenici vody

stále na dohled, přesto daleko
copak nemožné je odříznut se
jediný lék na bolest je prázdno
konečně sklenice převrhla se

——————————————

“Americký spisovatel Arthur Miller je známý manželstvím s Marylin Monroe, ale i citátem: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“ Tenhle text není o ničem jiném. Často se trápíme věcmi, které jsou naprosto marginální a zbytečné, s nimiž nemáme moc něco udělat a změnit je. A na druhou stranu nám utíkají naprosto kruciální témata, jimž nemáme čas se věnovat, protože řešíme problémy jiných nebo ty, které jsou nad naše možnosti. Rozpoznat je, je to nejtěžší, co se člověk musí v životě naučit. Ostatně, umné zahlcování lidí informacemi o podružných problémech a zahlušování jejich potenciálu blbostmi a pseudokauzami je jednou z úspěšných forem manipulace. Proč lidé řeší problémy celebrit z bulvárního tisku, místo aby udělali něco se svým životem?”

——————————————————

Hluboká temná modř

studená
klidná
neměnná
tichá

zdánlivý nezájem mlčící hladiny
absence emocí v dalekých hlubinách
kamenem na kusy rozbité hodiny

dno moře
dech noci
řez nože
lev v kleci

hluboká temná modř

odevzdanost vraků
potopených v oceánu

zaschlá razítková barva
na stínu hrobu světla

——————————————

“Mám rád tuhle barvu, vyzařuje zdánlivý klid a chlad, ticho a nekonečno, ale zároveň i zvláštní napětí. Je to předzvěst temnoty barvy černé, avšak stále se zábleskem světla. Ten do ní vnáší právě ten neklid pomyslné bariéry mezi světlem a tmou, bytím a nebytím. Miluji nádherné záběry kytovců plujících klidně hluboko v oceánu, ponořeni daleko od překotného světa nad hladinou. A mám moc rád film Magická hlubina od Luca Bessona, který je o tomtéž. Všechno tohle bylo inspirací k napsání tohoto textu a všechno tohle je v něm snad i nějak zachyceno ….”

——————————————————

Přijdu hned

na vrata kostela
vyrytý před léty
zhroucená postava
spuštěné rolety

z výlohy obchodu
vypláznutý jazyk
do špíny podchodu
odhozený výkřik

přijdu hned

na lampě v ulici
kam nikdo nechodí
v bojové hlavici
půl metru nad zemí

tik v oku měsíce
vzpomínka na otce
ostříhaná ovce
stydne to na stole

“Šel jsem jednou po Praze a na sloupu veřejného osvětlení viděl nalepený lístek s nápisem “Přijdu hned”. Hned mě upoutala genialita těchto dvou slov, které v sobě mají neskutečnou hloubku. Pochopitelně to může být jen vzkaz prodavačky zákazníkům, že si na chvilku odběhla, ale dá se to chápat i jako projev agrese, naděje, hrozba i uklidnění. Může tak promlouvat bůh ke svým věřícím, stejně jako smrt, která číhá za rohem. Je to hrubá facka naší individualitě, která je najednou nucena se podřídit nechtěným okolnostem, ale i uspěchanosti moderní doby. A snad je to i výraz ohleduplnosti, protože ten, kdo lístek zanechal, to nemusel dělat a mohl nás nechat se plácat v nejistotě. V tomto slovním spojení je zkrátka obsažená veškerá dialektika lidského života ….”

——————————————————

Nikdo nikdy za nic nemůže

byl tím a netušil kým
přišel tam, nevěděl kam
udělal to, nevěděl co
mluvil o tom a neřekl nic

vídávali ho, přesto neznali
byli tam spolu, nevnímali kde
dělali mu to, nevěděli co
mluvili o něm a neřekli nic

nikdo nikdy za nic nemůže

jak hovno na botě
při cestě do práce
básníme o pravdě
hladce a obrace

——————————————

“Často slýcháme od pamětníků, že v totalitě byly karty jasně rozdané. Na jedné straně společný nepřítel – komunisti, nacisti a pod. – a na druhé opozice. A že nyní je to těžší v tom, že není tak jednoduché rozeznat, kde je pravda a kdo že je náš přítel nebo nepřítel. Patrné je to i na struktuře společnosti, kdy zodpovědnost bývá rozmělněna mezi tolik subjektů, že je prakticky nemožné dobrat se konkrétního viníka toho kterého průšvihu nebo zločinu. Ostatně i lidé obvinění z těch nejhorších zvěrstev často obhajují své činy argumentem, že pouze plnili rozkazy. Za to, co děláme, máme tendenci shazovat odpovědnost na někoho jiného …. boha, ďábla, šéfa, rodiče, manželku, politiky, policii, soudce …. A tak roste povědomí, že nikdo za nic nemůže a jen málokdy je schopen jedinec nést následky svých rozhodnutí a činů.”

——————————————————

Neseme si v sobě smrt

dům z karet sejme si tu poslední
minuty, hodiny, den po dni
černé díry v těch, co tady zůstali

dobrák a nebo zmrd
v jednom jsme na tom stejně
neseme si v sobě smrt
a většinou vyhráváme

neseme si v sobě smrt

v nejhlubším sklepení
pod zámek jsme ji zavřeli
přesto to nejsme my
kdo se směje naposledy

neseme si v sobě smrt

zbývá jenom smíření
uzel začátků a konců
zastávka na znamení
a možná těch 21 gramů…

——————————————

“Zjistil jsem, že hodně lidí bere čtyřicítku jako předěl uvědomění si konečnosti bytí. Já to neměl jiné a právě po překonání hranice čtvrté dekády svého života, jsem začal nad smrtí přemýšlet víc než kdy jindy. Navíc to bylo podpořeno tím, že mi krátce předtím zemřel táta a nedlouho po tom skonal kamarád Filip Fuchs. Příčinou smrti byla u obou rakovina a u obou byl skon od diagnostikování nemoci relativně hodně rychlý. Tu nemoc však již v sobě měli nějakou dobu a aniž by to věděli, již v době, kdy se ještě plně neprojevovala, umírali … Smrt je základní existenciální téma. Člověk je jediný tvor, který si svou smrtelnost naplno uvědomuje a musí se s ní vyrovnat. První šok přijde v dětství, kdy tento úděl zjistíme, abychom na něj pak na dlouho zapomněli. Respektive děláme všechno proto, abychom smrt vytlačili ze svého světa. A životu se to opravdu daří a ve víru každodenních starostí a radostí vám dává zapomenout. Někdy ale ta mrcha vystrčí své pařáty a dá nám vědět, že tu stále je. A nakonec vyhraje a nám nezbývá, než se s tím smířit, případně nalézt útěchu v náboženském přesvědčení, že smrtí život nekončí a existuje vyšší forma bytí. Pro což ale není žádný důkaz, snad kromě rozdílu hmotnosti mezi živým a mrtvým lidský tělem o 21 gramů. V tomhle jsme v tom zkrátka každý za sebe ….”