POSTEA o textech z debutového alba „Město“

Texty hrály v hardcore / punku vždy významnou roli. V jedněch najdeme emocionální tíseň, v jiných radikální politický postoj. Občas z nich lze vycítit melancholickou romantiku, občas slouží jen tak pro pobavení a občas nabádají k občanské neposlušnosti. Můžeme v nich hledat oprsklou provokativnost stejně jako rozšiřování povědomí. Některé mohou být naprosto jasné na první dobrou, některé posluchače donutí hloubat a přemýšlet či v nich hledat skryté významy, některé zase zůstanou co se týče obsahu sdělení navždy skryty v mysli toho, kdo je napsal.

Dnes se zaměříme na východočeskou kapelu POSTEA a její nedávno pokřtěný vinyl „Město„, který obsahuje pět songů hardcore / crustu melodičtějšího střihu. Vinyl vyšel ve striktně limitovaném počtu 95 kusů, nicméně už od října je nahrávka k dispozici i na CD. Kapela k ní říká: „První album z chystané trilogie nese název Město. A právě ve městě se odehrávají osudy a příběhy, o kterých zpíváme ve svých textech. Pod rouškou anonymity a běhu všedních dnů přicházíme o naše naděje, iluze a jistoty, abychom hned na to mohli získávat jiné a další. Město, ač září barvami, je ve svojí podstatě častokrát temné a studené. Stejně jako lidské životy vypadá mnohdy jinak, než jaké je ve skutečnosti.“ Pojďme si tedy prostřednictvím kapely jednotlivé texty rozebrat trochu detailněji.

ŘEV NĚMÝCH (text)
„Ve chvíli, kdy se z čehokoliv stane pro většinu norma, přijmeme to časem za něco normálního i my sami. Za něco, co by se možná tak úplně nemělo, ale jedeme v tom přece spolu a už nezbylo moc těch, kteří by si na nás mohli ukazovat. Zrcadlo snese všechno a samo od sebe nepopraská a nerozletí se na stovky malých kousků, když se do něho podíváme. Jakou cenu pak ale mají naše názory a soudy? Já sám mám na spoustu věcí celkem vyhraněný názor a dost často se tak musím ptát, jak moc se mé názory podobají výkřikům bez významu a němému řevu, když jsem v určité míře bezpochyby a vcelku dobrovolně přistoupil na způsob „normálního“ života. Tenhle text konstatuje pouze holá fakta. Jedinou odpovědí, která v něm však nezazní, by tak mohlo být jeho sdělení – ze všeho nejdřív začněme sami u sebe, jinak by se z nás snadno mohly stát jen sochy, opilé vlastní malostí.“

PROCES (text)
„Ruka. Ta neviditelná ruka, která v některých případech více, v jiných méně, postrkuje naše životy do různých stran a směrů. A ta ruka je skutečně neviditelná, protože my si její přítomnost jen málo kdy uvědomujeme. Anebo si ji začneme všímat až tehdy, kdy už je většinou pozdě. A potom s hrůzou zjišťujeme, že k té ruce patří i druhá. Najednou se z mlhy vynoří celé tělo a těžké černé boty na kostnatých nohách rozrazí tu mlhu a zprudka dosednou na zem. A nakonec oči. Ano, oči, které nás sledovaly celou tu dobu, svítily rudě a dohlédly dál, než by nás kdy vůbec napadlo a my je přesto neviděli. To všechno v dnešním světě platí mnohem víc, než kdykoliv předtím. Neomezená nabídka nám podává své pomocné ruce a my se po nich natahujeme bez toho, aniž bychom domýšleli následky takového chování. Proces už mezitím běží, ozubená kola se pozvolna dávají do pohybu a nelítostný stroj začíná pracovat. Mění se jména, místa a metody. Na první pohled se toho mění tolik, že je vlastně docela těžké najít nějaké souvislosti. Jenže podstata procesu zůstává stejná… Strach je nejlepší nástroj k ovládání davů i jednotlivců. A pro mě osobně je strach z neznámého vůbec tím nejhorším, který znám. Než jsem se dal do čtení Kafkova Procesu, také jsem tu ruku neviděl. Anebo možná spíš ano, ale nevěděl jsem, co přesně to vlastně vidím. A nevím to nejspíš ani dnes, kdy už vím, čeho všeho ta ruka může být schopna. Když jsem psal tento text, myslel jsem na světy Franze Kafky a Davida Lynche. Na neznámé síly, které řídí naše životy a na temná zákoutí lidských duší a starých uliček jednoho města.“

HODINA HYEN (text)
„Primárním motivem textu je lidská bezohlednost, hyenismus a snaha o vlastní prospěch na úkor druhých. Co všechno je člověk schopen udělat a kam až je schopen zajít pro svůj osobní zisk. Dopouštět se křivd a podrazů, vymýšlet si svoje alternativní „pravdy“, strašit a manipulovat a nebo jen tak bezobsažně tlachat, ale skutečnost nikdy nepřiznat. Hlavně, když dosáhneme svého. Podobné chování vidíme dnes a denně všude ve společnosti. Ono je to ale v podstatě něco, co v sobě asi máme všichni – nějakou míru sobeckosti a touhu po dosažení nějakého vlastního cíle nebo užitku. Důležité ale je, jak moc to necháme prorazit na povrch nebo jestli naše jednání negativně ovlivňuje ostatní. No a pak je tady ještě jedna podstatná otázka – co na to svědomí?“

POPROS BESTII (text)
„Popros bestii je trochu specifická věc. Žánrově od těch ostatních mírně vybočuje. Podobné je to i s textem. Na rozdíl od ostatních, které popisují nějaké řekněme vnější vlivy, se tento týká spíše vnitřních záležitostí – pocitů a emocí. Snaží se zachytit vnitřní stavy a myšlenky osoby, která je pod nátlakem. Pod nátlakem od člověka, který postupně zneužívá svého postavení, důvěry nebo silové převahy. Je to o nevyváženém vztahu, který se z počátku může jevit idylicky, ale postupně v čím dál větší míře vytváří nepříjemné pocity. Nejistota, ztráta důvěry v sebe sama, uzavření se do sebe nebo ztráta iluzí. V takové situaci pak může být obyčejné slovo snadno použito jako zbraň nejtvrdšího kalibru. Věřme ale, že nakonec znovu vyjde slunce, to nepříjemné přejde a dostaví se úleva. V každém případě ale v člověku vždy něco zůstane, minimálně dočasně.
A právě toho se týká ten latinský citát na konci – člověk je jako namalovaný obraz, v tomto případě ve významu, že lidi v sobě navzájem zanechávají otisky a každá zkušenost nás nějakým způsobem formuje.“

SÍLA DAVU (text)
„Dav skutečně nezná kompromisy. Historie nám už mnohokrát ukázala, jak se z obyčejných lidí, kteří za celý svůj život nikomu neublížili, stanou během vteřiny krvelačné bestie prahnoucí po cizím utrpení, aby se jen o chvíli později mohli podívat zpátky a nevěřit vlastním očím, čeho že to vlastně byli schopni. I takovou moc má totiž dav. Takovou sílu. A proto dnes některé matky na mateřské posílají ve svých komentářích jiné lidské bytosti do plynu. Proto otcové od rodin chtějí střílet do lidí a věšet ty, kteří mají opačný názor. Vidíme to dnes často všude kolem sebe. Dav není jen masa lidí na náměstí, dav je společný jmenovatel. Nejsou to však žádní oni. Jsme to my. Pravda v tu chvíli v podstatě neexistuje. Nenávist ji zcela potlačí a nejjednodušší, co lze v ten moment udělat, je nechat se unášet proudem. Věší se na všech frontách a ve všech davech. Někdy je potřeba poodstoupit a podívat se na věc z jiného úhlu, či z větší dálky. A přesně o to se snažím. Každý z nás šel ve svém životě v nějakém davu, každý se nechal unést. A právě v tu chvíli se začínají bořit veškeré rozdíly a síla davu je pro všechny stejná a stejně nebezpečná bez ohledu na to, jaký má kdo názor. V textu se samozřejmě zrcadlí aktuální dění, ale to není jeho hlavním motivem. Jak už jsem říkal, věší se ve všech davech a to je dobré si uvědomit. Dav může být koneckonců pouhou metaforou. Umět včas vystoupit, ať už odkudkoliv, a nenechat se vtáhnout, by tu zde mělo být to hlavní.“

Vložil: Buky
16.12.2018