Aftermath – The Cutting Begins

Když zvoní umíráček nikdy to nevěstí nic radostného. První skladba mi dá lehce vzpomenout na kumpány Beton. První pětiletka nového milénia, nová crustová vlna Bratislavský d-beat warrios na scéně….ale hned následující First Blood song vzal ke klasickému stench core marši. Tady se naplno otvírá severská duše. Chlad domoviny. Aftermath disponují vokálem za který by se nemusela stydět ne jedna death metalová veličina. Skladba šlape skvěle, jak riffově tak celkovou náladou a i když jsme teprve na začátku desky, můj vkus říká, že tenhle vál je jeden z top věcí jaké kapela pro tohle album napsala. Nálada songů se postupně mění, ale ten zatracený pach smrti se neustále připomíná, kytara drtí hrubou linku aby si občas odskočili do vysokých poloh.

V následujících válech mi některé d-beat riffy svým monotónním opakováním mírně kazí momenty zábavy, ale jsou to jen takové vrtochy nálady, které přichází a odchází . V porovnání s předchozím 10″ je zvuk daleko čitelnější a uhlazenější, každopádně na tyhle neduhy zabírá jako vždy jediný úkon – volume doprava. Nebojte se přidat, stojí to za to.

Druhou polovinu skladby Altered states bych mohl poslouchat do samého konce věků. Zdá se mi to nebo je tu až nápadná inspirace Autopsy?

Stranu B otvírá intro songu Aftermath, skvělý riff, klidně bych vydržel i déle. Následný zvrat v tradiční severský crustcore ale není vůbec špatný. Hrne vpřed, jen sakra pořád čekám na tu melodikou linku, kterou si mé podvědomí z nějakého mě nepochopitelného důvodu dosadilo do hudby. Aftermath!

On the hunt se nese ve stejné náladě , ale sakra , ten death metalový zpěv těm d-beatem nasáklým válům zatraceně zvedá prestiž! Men Behind the Sun naopak naprosto změní náladu nahrávky a předposlední na ni plynule naváže. Tyhle epický nálady už od dob alba Hammerheart jsou naprostou severskou dominantou byť tady se místo zčernalých epických melodií nese pach všudy přítomné smrti. Závěrečná Trail by fire už téměř neuhne byť se po zasněném intru opět vrátí ke klasickému crustovému kolovrátku.

Tohle je nahrávka u které plují pocity a určitě není na jedno použití nebo alespoň mě ten první poslech nechal spíš zmateného, ale čím víc ji poslouchám tím víc si uvědomuji, že ji v rukou nedržím naposledy.