Agrotóxico – Libertacao

Sakra tudle brazilskou kapelu miluju čím dál víc! A myslim, že po jejich dvou nedávnejch koncertech v ČR nás takovejch bude mnohem víc. Protože to co tady tyhle sympatický týpci předvedli, bylo naprosto parádní a přestože jsem je viděl naživo už před třema rokama, teď mě totálně roznesli. Absolutní nasazení, uvolněnost, lehkost, výborná nálada přenášená do publika, kde se rozpoutalo běsnící peklo a v první řadě energie na rozdávání. Bylo na nich zkrátka vidět, jak moc je baví hrát, jak moc si to užívaj a veškerý tyhle pozitiva se pochopitelně odrazily v tom, co se dělo „pod pódiem“. Mělo to prostě všechny atributy, co musí mít koncert, kterej si máš ještě dlouho pamatovat.

Jejich nový album bylo ještě horký, vyšlo teprve před pár dny. Běžel jsem si pro něj pochopitelně hned po roztažení jejich merchandise, ale upřímně řečeno, měl jsem z něj trochu obavy. Album „Estado de Guerra Civil“ (2002) bylo bez debat úchvatný, oproti tomu debut „Caos 1998“ (1998) byl až na pár vyjímek trochu lepší průměr a do té doby poslední počin, splitko „Third World Jihad“ s The Flicts (2004), bylo sice pořád dobrý, ale ze všech jejich věcí nejslabší. V distru hned popadám brazilskou verzi od Red Star Records (jejich vlastní label), která je oproti tý evropský (Dirty Faces) ještě zabalená v kartónovym přebalu s odlišnym artworkem (tmavě červený pozadí, nahoře áčko v kroužku a ústředním motivem je ruka zaťatá v pěst a nápis Agrotóxico) – vypadá to velice dobře. Když už jsme u tý D.I.Y. práce, produkci si dělala kapela taky sama, pouze si ke zpěvu pozvala pár zajímavejch hostů. Svůj part si tady tak střihne Fabio z Olho Seco (song „Pelos Escombros“), Gepeto z Acao Direta (song „Escrevizados“) a Markon z Lobotomia (song „Fim do Mundo“, ke kterýmu napsal i text). Celkem tě čeká 14 novejch pecek prvotřídního nadupanýho hc punku, hranýho tak od srdce a z nitra, jak to jen jde. Zpěv je spíš heslovitej (refrény), žádný vyzpívávání a v některejch polohách (těch řvanejch) mi připomíná Gorda z Ratos De Porao, akorát zde se nejede podle vzoru Vřeštící pavián. Tahle muzika si na nic nehraje, neuslyšíš tady žádný zbytečný vyhrávky, tohle jde přímo na solar a v tom je největší síla Agrotóxico. Ostatně členové kapely už brousej svoje nástroje hezkejch pár let, takže vědí co chtěj. Jejich síla je ale nejen v tom, dokážou na tebe přenést nejen nasranost na věci kolem jako spousta dalších kapel, ale i tu obrovskou radost z muziky, tu lásku k ní, chuť jí dělat nebo se na ní podílet jakýmkoliv jiným způsobem, cejtit to v každý buňce těla a prožívat na sto procent – zkrátka ta absolutní upřímnost, která spoustě dnešních kapel bohužel chybí, byť se můžou tvářit sebevíc zaníceně. Ne. Tohle tě donutí lítat po místnosti jako magora, hrozit zaťatou pěstí někam vzhůru (fyzicky i „společensky“) a propotit všechno co máš na sobě. Na první poslech jasný hitovky jsou vály „Ateus em Trincheiras“ a „Revolucao dos Anjos“, ale potencionálních adeptů na tuto pozici se ve skutečnosti tlačí mnohem víc. Ať už jsou to „Africa“, „Eles Nao Vao Parar“, „Fim Do Mundo“, „Vozes da Periferia“ nebo třeba „Escravizados“.

Jedinou výtkou budiž fakt, že v bookletu nenajdeš anglický překlady textů, což je škoda, protože portugalsky si většina našinců moc nepočte. Na druhou stranu bych vsadil svůj zubní kartáček na to, že v evropský edici budou. Brazilská je kromě papírovýho přebalu obohacená ještě o nášivku s klasickym motivem plynový masky. Ve finále tedy můžu s obrovskou radostí říct, že album „Libertacao“ se jejich dosud nejlepšímu „Estado de Guerra Civil“ minimálně vyrovnává – a to je sakra poklona!