Angries – Get Your Angries Out

Energickej punkrock s drzou holkou za mikrákem – tak by šla tahle deska hodně stručně shrnout. Pro většinu z vás bude asi jméno „Angries“ stejně neznámý jako bylo ještě před pár hodinama pro mě. Jedna z mála informací, která se o nich dá někde zjistit, je, že pocházej z Oregonu. Ale abych našel kde tohle album vyšlo nebo dokonce našel náhled obalu (obrázek tedy berte jako čistě ilustrační), to ani náhodou.

Důležitej je ale obsah a tohle debutový album je hodně slušný. Kořeny hledejme v kapelách jako The Gits, X-Ray Spex, Bikini Kill (z nynějších třeba Happy Bastards), odpíchnutý energií současných kapel a moderním našlapaným zvukem. Obávat se utahanosti a zívaček rozhodně není na místě. Hned úvodní vál je velice povedenej, s takovym tim refrénem, kterej si budete broukat po zbytek dne. O nejpoutavější stránce Angries pak netřeba vůbec spekulovat – je to zpěvačka Caitlin, která snad v každý skladbě dokáže prodat trochu odlišnej vokální projev. Se svym zpěvem si hraje podle potřeby, formuje ho různejma polohama a názorně předvádí, jak všelijak si jde s hlasem pohrát. Každopádně i v melodičtějších polohách se nezbavuje znělosti vykutálený rošťandy, co si nenechá srát na hlavu. V závěrečnym songu pak jenom dokazuje, jak suveréně její projev působí. Caitlin tomu holt dodává neskutečný grády (rád bych se vyhnul slovu „koule“)…

S textama tady asi moc ramena házet nebudu, protože jsem je nikde nevyštrachal. Pravdou je, že co jsem sem tak místama pochytil, vypadaj dost zajímavě a rozhodně ne jako plácání do větru (většinou). Jediný, čeho se tak můžeme reálně chytnout, je vál „Suicide Girl“, kterej se nechal inspirovat článkem z Nerve Magazine z roku 2006, pojednávajícím o suicide girls – feminismu – riot grrrls a spojením toho všeho v punkrocku. Nemusim dodávat, že celou tudle maškarádu kolem SG zrovna nevychvalujou.

Už tradičně u mě vítězej rychlejší záseky, takže to máme „Hitler Youth“, „Suicide Girl“ a „Tantar Vs. The World“ – škoda, že jich tady není víc. Ale je fakt, že i taková „Sideshow“ nebo „Dos Gatos“ taky stojej za to, hlavně druhá jmenovaná má jakousi vnitřní sílu – opět způsobenou hlavně tim vokálem. Zajímavý je, že na svůj myspace profil hodili zrovna vály, který mě na týdle desce přijdou slabší. Ale tisíc hlav, tisíc názorů. Tohle album je zkrátka pro ty, který maj rádi když má muzika melodie, ale zároveň dokáže bejt zdravě naštvaná.

Rozhodně budu další vývoj týhle kapely sledovat. Nejen proto, že se mi líbí, ale i protože mě zajímá, kam se bude dál vyvíjet. Zatím je to totiž takový otevřený. Ostatně, před pár dny jim vyšlo nové EP, tak snad se bude dát někde sehnat…