BOY – Darkest Visions

Musim se trochu smát když si vzpomenu, jak jsem v recenzi na debutové EP BOY psal, že vyšlo jakoby zčistajasna, bez propagačních pomp, tuny koncertů, merche a všech těch halekaček kolem. Časy se ale měněj a o týhle brněnský kapele je slyšet kam se člověk hne. BOY vlítli na svět jako časovaná bomba a prakticky ze dne na den se vylíhli v profláklou a asi i docela žádanou kapelu. Všechna čest.

V případě debutové velké desky byly naopak všechny informace o ní mediálně široce šířené a tak jsme už drahnou dobu předtím, než se nám dostala do rukou, věděli, v jaké luxusní gatefold LP edici s masivním slipcase obalem vychází nebo že v ní bude mít prsty i řada známejch jmen (kytarista Total Chaos, Ronnie King známej ze spolupráce s The Offspring, The Joy Killer, NOFX, Pennywise, The Distillers, Rancid, ale třeba i 2Pacem, Snoop Doggem nebo Mariah Carey, dál pak třeba Mike z Pipes And Pints nebo lidi z kapel jako Zeměžluč, Prague Conspiracy či The Chancers). To největší terno ale sedí na producentské židli, celou desku totiž nahrával a míchal (a taky si střihnul pár backing vokálů) Tommy Akerholdt z Turbonegro. A ta spolupráce rozhodně není náhodná, protože právě k jejich tzv. deathpunku / deathrocku se současnej zvuk BOY zjevně přiblížil, byť v něm stále zůstává citelná i původní dávka starého UK punku a punk´n´rollu. Je jí ale o přeci jen míň než na EP „I´m Weird“, úvodní sedmipalec byl přímočařejší a punkově syrovější – tohle už je větší projekt, kterýžto dojem podtrhává mj. i přítomnost v tomto ranku méně obvyklých nástrojů jako piáno nebo cello. Ty ale naprosto nenásilně zapadaj do celkové kompozice a rozhodně nepůsobí nikterak rušivě. „Darkest Visions“ je zkrátka rockovější a má po všech stránkách větší ambice, což je ostatně jasné už z řádků vejš. Sluší se ale říct, že i ty rockovější písně dokážou mít podmanivej efekt a zanechat působivej dojem, narozdíl od všemožnejch proklamačních prohlášení typu „rocková deska světové úrovně“, který mě osobně spíš odraděj.

Po úvodnim 9/11 intru vše naplno odpálí jeden z nejlepších songů desky – „I Need Your Hate“. Slušnej energickej rozjezd, kterej solidně dává. Následuje mu videoklipová „Never Break Us Down“, sázející na větší melodie a chytlavej refrén, a jejíž „zklidněné“ tempo vydrží prakticky až do konce desky. Přeskočíme-li šmahem právě k němu, tady se skrejvá opravdová lahůdka v podobě „adictsovského“ songu „Just a Number“, jehož zákeřnej refrén si mě totálně omotal kolem prstu, haha! Skvělá věc. Za sebe bych ještě vypíchl vál „It Was the Alcohol“, kterej taky patří k těm nejzdrařilejším kouskům. Vlastně jsem rád, že si můžu BOY vychutnat bez různejch těch kabaretních estrád a taškařic (myšleno v dobrém i špatném slovasmylu), protože pokud přistoupíme na skutečnost, že punkrock může mít spoustu podob, tahle deska není sama o sobě vůbec špatná a šlape. A jistojistě si najde nemalou řadu skalních příznivců i v širším spektru, daleko za hranicema obestírajícíma tenhle web 😉

Boy just wanna have fun!