Davová psychóza – Emancipácia

Za více než třicet let loni u PHR vyšla pátá deska Davový psychózy s názvem „Emancipácia“. Na první poslech nijak zajímavá věc. S každym dalšim se to zlepšuje a teď můžu s čistou hlavou říct, že ačkoliv to neni výjimečná nahrávka, rád se k ní budu vracet.

Sice nikterak často, ale jedná se o dost „současnou“ desku s moderním zvukem. Davovka zní, na rozdíl od mnoha časovejch a věkovejch kumpánů, pořád jednoduše dobře. Nezacyklili se v zažitym klišé práce – pivo – doma a pořád jim nejsou cizí, nejspíš zásluhou zakladatelů Jána Kassy a Marcela Duchoně, enviromentální, sociální a politický témata. Možná proto, že díky emigraci Kassy do Austrálie kapela není v Československu k vidění každej víkend na těch samejch „vesnickejch“ akcích. A možná proto, že prostě viděli kus světa, vědí jak funguje a hlavně jak nefunguje a nikdy se neomezili na typicky československý tunelový vidění policejních koní.

Cval bicích Cibiho (ex-Testimony, moc dobrá věc) se celkem pravidelně střídá s melancholicko – až sentimentálno náladou („Staré lode“). Zdánlivě, protože zjistíte, že melancho plochy převažujou a mně to vyhovuje. Stane se, když se zaposloucháte a necháte se unýst proudem, že ucejtíte zimomriavky za chrbtom. Lodě vlují do změti pocitů („Labyrint“), kterej je jeden z nejsilnějších momentů desky a můj osobní highlight. Posledních pár dní zaspávam a sa budím s timhle refrénem. Kassův hlas, ve svejch letech nepostrádající mladickou nakřáplost, která je nejsignifikantnější v Antropofóbii, vás nenechá přestat na onen refrén myslet. Přesto tvrdim, že se ze zpěvnýho refrénu dalo vytřískat mnohem víc melodickýho potenciálu, třeba jenom jednou malou repeticí.

Dalším výraznějším momentem je „Stôl pre jedného“ s takřka fialkovskou vyhrávkou, hehe. Schválně, jestli jí najdete. Překvapení desky v podobě vyhrávky klasický kytary, mám pocit, že bych dokázal poslechnout celou desku jenom tak, „art“. Možná se dočkám příště? Duchoňův rukopis je tradičně dost znát. Troufám si tvrdit, že jeho postupy lze snadno odhalit a to si moc punk kytaristů říct nemůže (až na tu vyhrávku alá TF, hehe).

Deska se končí závěrečnou skladbou „Nemám žiadne slzy“ a tak nějak důstojně ukončuje třicet dva minut (optimální dýlka) příjemný desky. Vlastně je to pro mě dost příjemný překvapení. Nejlepší je nečekat nic a nechat se pozitivně překvapit. Jak jsem psal na začátku, „Emancipácia“ snese měřítka dnešní doby a pokud mladší kluci a holky, který berou do rukou svoje první kytary, vezmou inspiraci u aktuální Davovky, nemůžou šlápnout vedle. Poctivá, možná překvapivě stojatá, ale pořád burcující deska. PHR – bod za dobrej tah pěšcem. Vsadit na starý osvědčený jména se totiž zdaleka nemusí vyplácet. Davovka pořád ale má co říct a já bych ji konečně rád viděl naživo.

Na závěr, když dovolíte, bych vás mohl znudit historkou, jak ze mě Míra Krampera 22. června 2014 v dopoledních hodinách, na trase mezi Žilinou a Košicema, vytvořil oddanýho fanouška Atropofóbie. Během přesunu na další koncert tour, se zdviženou pěstí, zaktivizoval a z letargie vytrhnul zbytek dodávky za pomoci kazety vyřvávanym sloganem „Pre každého spravodlivosť!“ Díky Míro!

„Antopofóbia“ je nepřekonaná a nepřekonatelná. A „Emancipácia“ je o třicet let dál, solidní a aktuální záležitost.