Hell & Back – Slowlife

Naše dalo by se říct celoredakční obsese melodickým skate punkem je pro vás možná tak trochu překvapující, ale to je tak asi všechno co s tím uděláte. 🙂 Tímhle oslím můstkem se dostávám k tomu proč recenzujeme německou kapelu Hell & Back. Zkrátka mě na první poslech uhranula a při prvním (takový jako odpanění …) poslechu jsem přivíral oči a představoval si sám sebe cca před 20 lety a 30 kily, jak mám obrovskýho walkmana v batohu jedu na prkně po kolonádě v Pdy (často padám, páč jsem to moc nikdy neuměl) a do uší mi hraje stokrát obehraná kazeta, kam mi kámoš nahrál Millencolin, No Fun At All, Pennywise a Satanic Surfers. Ooooo ano. Brka, píva, žádný skejtparky a totální hejt od občanů přes mládež až po fízly. Na druhou stranu žádnej stres, skoro žádná politika (to přišlo až s kazetou Doom) a totální pohodička. Mno nic. Takže si teď jako sedím v kanceláři nadnárodní firmy, vážím asi sto kilo, k vánocům si plánuju koupit novou fošnu, akorát teda nevím jestli se na slony vyráběj a do uší si asi po stý pouštím právě tohle nový album od kapely Hell & Back s názvem „Slowlife“, který vyšlo na Fond Of Life Records i na vinylu (chci!). Dvanáct písniček. Melodickej skate punk. Určitě nic pro pravověrné crustery či grindery. Někdo tuhle kapelu přirovnává třeba k Lifetime, ale jak řikám mě to připomíná právě výše zmíněné kapely. Nejvíc možná právě Satanic Surfers. Ale je pravda, že tvorba Hell & Back není tak úplně přímočará a speciálně na tomhle albu najdete spoustu pomalejch jakoby emotivních pasáží. Jako pravda je taky, že to radši mám jakoby rychlejší a přímočařejší, ale Hell & Back to odpouštím, páč jako celek mě to baví moc. Mno navíc celý album je graficky udělaný moc pěkně (pastelový barvy jsou tak uklidňující) a i textově nejsou rozhodně Hell & Back žádná blbost. Prostě to zkuste. Příjemnej relax a vzpomínky na dobu taaaak vzdálenou … Fňuk.