Lahar – Umění strachu

Někdy jsou i slunečný dny černý jak noc a ty nemáš výhled toho, že se mračna roztáhnou… Jako mravenec uvězněnej v uzavřený sklenici s vodou v pokusech vyškrábat se nahoru na denní světlo, na svobodu, na život… jenže pokaždý padáš zpátky dolu. Snažíš se, doufáš, že to zvládneš, ale vždycky, když už jsi nahoře, sklouzneš se a zas letíš zpátky po hlavě. Víš co tě tam dole čeká a to je to nejhorší. Ani už nevěříš, že jednou zvládneš natrvalo vyklouznout z týdle pasti. A sil ubejvá …

Stručnej popis tohodle pocitu mě přibližuje novou desku Lahar mnohem víc, než kdybych tady psal o otevření zaprášený skříně a vyhrabání z pavučin tý nejotrhanější džísky s nášivkama thrash kapel, sujsadlovkách s flekama od piva a vzpomínání na období dekádu dvě nazpět.

Nečekej žádnej zábavovej pivní thrash. Tohle není idylka. Tohle je od začátku do konce nemilosrdná řež, během který tě rozhodně nečeká nostalgická siesta s růžovejma brejlema na očích, nýbrž naopak nahlédnutí drsné realitě všedního dne do očí hodně z blízka. Připrav se na zkázu a apokalypsu explodující přímo uvnitř tvojí lebeční dutiny, která bude mít lobotomickej, zkázonosnej efekt.

Jestli patříte k zastáncům dřívější tvorby Lahar a jejich „novej xicht“ vám tolik nesedí, v pohodě, vaše věc, nikomu to neberu. Ale já s váma tentokrát stát na jedný barikádě nebudu, sorry. Naopak čelím naproti a schytávám rány papírovejma kouličkama naplněnejma černými sazemi a křičím, že letošní Velký Vont bude asi thrasher. Upřímně, vylouplo se tady spousta kapel, který se více či méně úspěšně pokoušej hrát dobrej thrash, ale na rovinu … Lahar jsou pořád před většinou (!!!) z nich míli napřed. Tedy ne že by zřejmě současný zvuk Lahar ještě někoho překvapil, koneckonců všechno bylo tak nějak jasné ať už z koncertů nebo předchozího split LP se Stolen Lives. Ale stejně vás tahle deska zboří.

Je zkrátka geniální. A to nejen po hudební stránce. Texty zde tvořej neméně podstatný element. Nečekej žvásty o pití piva (nevim proč zrovna teď mě napadlo, že tohle je první nahrávka s Banánem za mikrofonem, hehe), zombie apokalypse a patlání se ze stok nukleárního odpadu – nic proti, i tohle mám rád. Ale tohle má mnohem větší hloubku a přesah. Společně s Banánovým afektovaným zpěvem, který do týhle palby zapadl jak poslední díl skládanky puzzle, pak bravurně dotváří celkovou atmosféru týhle desky. Ta je sice pochmurná, ale stále drží zaťatou pěst vzhůru na symbol vzdoru a kope, bojuje o vytržení se z řetězů, do kterých se nás snaží uvrhnout dnešní doba.

Co se týká jednotlivejch válů, ze začátku jsem měl pár favoritů, ale po několika posleších se to všechno (no dobře, až na „Navždy nepřátelé“, abych nelhal) srovnalo do stejný latě. Jeden hrbolek tady přesto máme. Čtvrtej song „Řecko“. Úchvatnej jak po hudební, tak textové stránce (text níže) a bejt hlasování o nej domácí vál letošního roku, měl by u mě hodně velkou šanci. Dokonalá věc, a to i přes to, že bych si ho dokázal možná ještě údernějc představit v refrénu se sborem (ale i takhle z něj mám husí kůži, fakt!). Vypíchnout ale musim i „Fekete Peter“ (taky skvělej text), „Ďábel je hovno“ („Tam v pekle mi došlo, že ďábel je hovno. A že ti kteří ho stvořili a teď na něho flušou, stvořili na tomhle světě to největší možný peklo. Tam v pekle mi došlo, že ďábel je hovno. Člověk ho sesadil z trůnu“ – geniální) nebo „Dva hroby“ s refrénem, při kterym mrazí.

Obal prodává, říkejte si co chcete. Tenhle kreslil opět Andrei Bouzikov (artworky pro Municipal Waste, Voetsek, Abrupt, Deadfall, Reproach, atd.), takže tady není absolutně co řešit, je to už jen velká třešeň na už beztak chutném dortu. No, už tak je zas tahle recka mnohem delší než jsem chtěl, ale cover od Kritický situace (s textem Fráni Šrámka) bych asi zmínit měl, ne?

Nevyškrabte si oči…

„Lži a masová manipulace, další řízená indoktrinace
pocit kolektivní viny za všechny jejich zkurvený činy.
Rozsévat sémě strachu, nutit lidi rýt držkou v prachu
a přesvědčit je, že jim to patří, jestřábi další oběti větří.

Už slyším jak zvoní zvony, hoří bankovní domy,
padají zasraný zákony, pohlcují je plameny.
My všichni jsme Řecko! Tady všude je Řecko!

Všechny otevřené oči, vypláchnout slzným plynem,
každý kdo mluví a kříčí, je Jidášovým synem.
Všechny zaťaté pěsti, hroutí se pod tíhou moci,
v dálce už ale slyším, jak nese se temnou nocí.

Jako když zvoní zvony, hoří bankovní domy,
padají zasraný zákony, pohlcují je plameny.
My všichni jsme Řecko! Tady všude je Řecko!“