Malignant Tumour – Overdose & Overdrive

Schíza, Jekyll a Hyde. Znáte ten pocit. Jako když si pořídíte boty, který se vám hodně líběj, ale ta noha se v nich pořád tak nějak nemůže pořádně usadit a trochu vás to tlačí. Vono to ale chce trochu víc prošlápnout, člověk to musí zkoušet. Možná si je pak oblíbíte víc než ty předchozí, možná je dáte do botníku a častějc budete nosit stejně spíš ty předchozí.

Ale popořadě. Nepatřím k ortodoxním příznivcům MT z dob, kdy to ještě řachali v grindcore duchu a nepatřím ani k těm, který je v zákoutích hospod a internetových diskuzí zatracují za odklon od undergroundu, kteréžto sudby už do těchto řádků nechci tahat vůbec. Přeskočíme i všechny ty všeobecně známý fakta typu Motorhead z východu, mixlý Turbonegro na speedu a doplněný o skandinávský výjezdy, motörcrustech a speed´n´rollech, bla bla, však to všici znáte víc než dobře. Pojďme na to pokud možno s čistým štítem.

Že to Malignanti rozjebou v duchu posledních desek taky těžko někoho překvapí. I tady to nekompromisně hrnou už od prvního hrábnutí do strun a názvy válů jako „At Full Throttle“ nebo „Stagestorm“ naplňujou beze zbytku. Hned druhá skladba je titulní věc, která vás prostřednictvím videoklipu mohla na novou desku naladit už předem. Ten ale vyznívá v porovnání s předchozíma klipama tématicky slabší a pověstný malignantí humor se v něm poněkud míjí účinkem. Ale není každej den posvícení. Zvuk hřmí stejně jako v předchozích případech z německého Stage One Studia, v tomhle bylo tedy taky jasno už předem, otazník mohl pro mnohé viset spíš nad bubenickou stoličkou. Na tý se totiž usadil novej štramák, kterej to řeže s chirurgickou přesností. Kromě klasicky burácivejch paleb se dočkáte i zvolnění v podobě např. „Stay Over Night“ (v jejímž závěru Bilos úpěnlivě škemrá stejným tónem, jakym by Lemmy žadonil o navrácení odcizený sbírky válečnejch nožů z jeho bejváku) nebo „Command to Headbang“ s chytlavym refrénem. Kdybych měl ale vypíchnout jednu skladbu, která může být takovým tim výrazným momentem aktuální desky i při dobovém ohlédnutí, byla by to zřejmě třetí „Drinkday“, která by mohla klidně figurovat / fungovat jako „Saddam Pt. 2“, protože se drží jeho koncepce a svým způsobem ho docela věrně připomíná.

Když to vezmu kolem a kolem, nový desce MT vlastně není prakticky co vytknout. Ale to je paradoxně možná i tak trochu její problém. Jak jsem naznačoval v úvodu, něco tady tak úplně nesedí. Nesdílím názor, že by za tím byl nedostatek inovací, originality nebo pozvolné upadání do stereotypu. Působí poněkud pokrytecky tohle desce vyčítat a zároveň s tím nemít problém u dalších našich „top“, kde to funguje totožně a kolikrát ještě mnohem dýl (ostatně, kolikátou desku teď Motörhead – když jsou v souvislosti s MT tak často zmiňovaný – nahrávaj? Tušim, že dvacátou první – víte kam tím mířim). Album poslouchám pořád dokola ve snaze na to přijít a pořád si nejsem úplně jistej, co za tím stojí. Něco tady chybí? Postrádám tu už opravdovou spontánnost a přirozenost? Nebo naopak něco přebejvá? Kdy mě napadá, že je to už seřízený a nalajnovaný příliš přesně … nebo by stačilo o něco zkrátit minutáž … Pak si zas říkám, že možná „O&O“ působí tak nějak vážnějc než ty předchozí desky a to by vzhledem ke „koncepci“ MT byla jedna z nejhorších věcí, co by se jim mohla stát – že by se začli brát příliš vážně. Možná ale ani jedna z oněch variant není jádrem pudla a za vším je jen příliš vysoké očekávání z opětovného dosažení vysoko nastavené laťky. Ubalancovat tuhle situaci nemůže věčně ani „the biggest band“ …

Touhle deskou si MT zřejmě získaj zase víc příznivců a to hlavně z obce metalové, a možná jí vystaví zas dalších pár svých předchozích fanoušů mírnejm pochybám. Ostatně, kontroverze týhle ostravský artilerii není vůbec cizí, takže nač dělat z komára velblouda. To, že MT nahráli svoje nejlepší album ode mě neuslyšíte, stejně jako že tahle deska bude nezapomenutelná. MT prostě nahráli další dobrý album, který se v jejich (!) diskografii usadí pod vrcholem. Zároveň je ale třeba dodat, že „průměr“ Malignant Tumour znamená pořád nadprůměr.