Psychotic Despair – Words For Empty Spaces

Pražská 5-členná drtička Psychotic Despair nám servíruje v pořadí už 3. desku Words for Empty Spaces. Kapela má za sebou přes 10 let existence a hromadu koncertů, personální změny ustáli bez jizev na těle a snad i na duši, takže hurá do víru smršti prázdných vesmírů.

Hned 1. věc co vás trkne je novej zpěvák Dan. Ten nestřídá tolik druhů řevu a chrochtu jako jeho předchůdce Luboš, ale udělal řevy přímočařejší, jeho barva hlasu tam sedí a v některejch polohách si troufám tvrdit, že i Luboše připomíná. Do konceptu desky zapadnul naprosto v klídku, nová tvorba je trochu jinde než předchozí desky, působí čistějc a uhlazenějc, přitom je to jasnej psychotickej rukopis jak jsme zvyklí…

Booklet je už taková standardní psychotická abstraktní kresba, tam neni co řešit, připomíná mi to trochu kresby ze starý odborný literatury.

Na CD je celkem 15 songů, z toho jedna instrumentálka a jeden cover.

První věc Ruins of Humanity je vlastně takový intro, který vás pěkně uvede, připraví a následně se zvrhne v druhou věc Km 0, která nás nešetří hned od začátku, pěkná palba Štefyho artilerie, zabijácká riffáž obou sekerníků, Petra a Prewítha, Danův řev má správně chorobnej nádech a Adrianova pětistrunná basa tomu dodává další rozměr, zvoní a drtí zároveň, v některejch riffech je skoro až na úrovni 3. kytary, a to je jedině dobře.

Pátá věc Normality for Sale je pěkně proloženej death/grind sypec s HC riffama, takže kromě točení palice do vrtule si můžete i zaskákat do rytmu. Naživo to bude fungovat skvěle.

Nebudu rozebírat všechny songy, to by bylo na dlouho, ale vypíchnu titulní věc Words for Empty Spaces, která začíná pomalejma kilama v zajímavý harmonii a přejde v zabijáckej silnej riff s pořádnou klepačkou, která se pak střídá s až hitovym postupem, prostě to kluci na nás uměj nastražit a my jim to sežerem. Pro mě určitě jedna z nejlepších věcí na albu.

Psychotic Despair ale nejsou jenom o palbě, uměj na správnym místě zvolnit, zapojit melodickou linku, vyhrávku a nebo vás překvapí nějakou svojí osobitou psychoharmonií.

Zajímavá je předposlední instrumentálka, která je položená až na rockovym základu a pomalym melodickym sólu, který považuju za příjemný zpestření a takový ticho před bouří, protože na závěr přijde zdrcující palba v podobě cover songu Carnicero od velmistrů Asesino, který patří mezi moje nej kapely, takže srdcovka na závěr, jak se patří.

Zvuk je, čistej, čitelnej, dohromady to funguje jak má, kytary by možná mohly bejt víc na můj vkus nabroušený a řezavý, ale jinak neni co vytknout. Důležitý je že i po pátym poslechu objevujete drobný detaily a deska vás rozhodně nudit nebude.