Šanov 1 – Osmá renesance

Pět let po předchozím „Delikatesy“ vydává Šanov nové album a promo texty o něm hovoří jako o dosud nejtvrdší a nejagresivnější nahrávce kapely. S tím by se dozajista dalo souhlasit, obzvláště po tom, co vám hned úvodní uragán v podobě „Evoluce malých lidí“ skoro smete hlavu z ramen, pokud na něj nebudete alespoň částečně připraveni (k čemuž může sloužit i tento text).

Potíž je v tom, že i tu „tvrdost“ je třeba stavět na nějakých základech a tady to místy spíš tak trochu levituje. A když už se je čeho zachytit, narazíme na jiná úskalí. První dojem z desky může být takový, že Šanov definitivně zešílel, ale tak tomu snad nebude, byť až maniodepresivnímu feelingu se v některých pasážích nahrávky lze stěží ubránit. Při přivření oka lze vysledovat, že se zde nachází pár skladeb s tím starým dobrým, šanovácky-hitovým potenciálem, leč i ty zabíjí zcela plochý, řinčivý a špatně čitelný zvuk, ve kterém aby dynamičtější polohy pohledal. Zda se jednalo o snahu přiblížit se nedokonalým zvukem raným nahrávkám Šanova, netuším, tak jako tak to v roce 2017 moc nefunguje.

Jako další příklad možno uvést např. „Pátý element“, kde už se začne nabíhat tím správným směrem, leč vše zase srazí nepochopitelně zakomponovaný jakýsi „industriální“ (či co) lomoz, který to celé otravně narušuje a možná vás přinutí kontrolovat, zda původ onoho prazvláštního hlomození nepochází z nějakého jiného zdroje. Nepochází. Přitom zejména tahle skladba těží ze zdařile ponuré atmosféry – když jsme u toho, tu zde přes to všechno Šanov dokázal vytvořil solidním způsobem, ostatně specifická atmosféričnost byla často v minulosti jeho doménou, obzvláště na těch starých deskách. A tohle album je velmi syrová záležitost postavená na hrubém základě, což je jedno z těch plusů. Čtvrtá „Alláhovy rychlé šípy“ zřejmě bude příčinou onoho „trochu kontroverzní“ a to díky textu, u kterého i kvůli jeho značné stručnosti nelze rozeznat, proti komu vlastně míří. Proti radikálním fundamentalistům nebo muslimům obecně? Nevím. Navíc ji kromě skoro nesnesitelně protahovaného závěru doprovází zvláštně rozpraskaný zvuk. Smysl přítomnosti několika dalších skladeb mi vyloženě uniká, nevím čím třeba může song „Spiritica cannabica“ v dnešní době někoho obohatit, následná „Půlnoční emo“ zase zní jako byste na starý Krucipüsk našroubovali Pageův kytarový riff z „Come With Me“ (ano, té skladby z Godzilly). Závěrečná, až s jakýmsi podivným nu-metalem koketující „Facebook“, pak už jen podtrhne rozpačitý dojem.

Na samotné placce je pod názvem alba v závorce uvedeno (1987-2016), čímž by se zařazení některých kousků dalo částečně vysvětlit – jako kompilace starších, dosud nezveřejněných, řekněme „béčkových“ skladeb, které se v minulosti zkrátka nevešly, by to mohlo fungovat. Nicméně v jednoduchém bookletu nenajdete krom textů jakoukoliv další doplňující informaci, takže kdo ví jak to je. Takhle je spíš otázkou, komu je ve finále kromě kapely samotné a jejich čistě skalních fans tahle nahrávka vlastně určená…