Signal Lost – Prosthetic Screams

Koncerty Signal Lost v ČR koncem roku 2005 jsem propásnul, podle reakcí lidí co tam byli, bylo čeho litovat. Teď lituju dvojnásob, protože držim v ruce jejich druhou desku a tahle kapela je prej naživo ještě 100x lepší. Pár lidí si na koncertě koupilo jejich debut „Children Of The Wasteland“ (Prank, 2004) a po zážitku z živý akce bylo trochu zklamanejch. No čert teď vem jejich debut, Signal Lost se od tý doby zase pohli o kus dál a máme tady „Prosthetic Screams“ s dalšíma 10 novejma peckama.

Hned na úvod by bylo dobrý tuto kapelu z Texasu alespoň zběžně představit, ani tady se nevyhneme onomu „hrají zde členové té a té kapely“, ale tentokrát je opravdu co zmiňovat, takže: v Signal Lost hrají členové Severed Head Of State, Deathreat, Balance Of Terror a J-Church. Já vim, že jásáte, ale nenechte se zmást – Signal Lost zněj totiž od těhle spolků dost odlišně. Tohle je hardcore punk v čistě středním tempu a s důrazem na melodii, na čemž má nemalou zásluhu pavoučí zpěvačka Ashley. Kromě ní tady hraje ještě jedna holka, basačka Jasmine – právě ta, kterou bránil Jack Control (Severed Head Of State, World Burns To Death) během koncertu v Austinu, když byl následně pobodanej do žaludku. Zbytek čtveřice tvoří kytarista Stan a bubeník Chris. Ve své muzice Signal Lost dokázali skloubit náladovost kytar Wipers, dívčí vokály ala Avengers / La Fraction, přesnou rytmiku, sound TSOL zhruba v polovině jejich éry, klasickej new wave 80.let, UK peace punk a zároveň hýřej oním temným duchem, charakteristickým pro většinu kapel na Prank Records. Celkovej hudební projev ale z řady desek od Prank Rec. spíš vybočuje. Skoro až nakažlivé popěvky a melodie, do kterejch je třeba pronikat na vícero poslechů, se nesou duchem celý desky. Ashley svůj vokál dokáže zručně tvarovat, umí jej mít zoufalej a smutnej, ale i plnej vzteku a zloby a ty cejtíš, že žádná z těch poloh není jen na oko. Ona výhrůžnost je celkem pochopitelně znát hlavně v rychlejších válech (Stop Motion Reality, Casualty Routine, Therapy), jinak ale tahle muzika není žádnej náser, spíš má takovou melancholickou atmosféru (myšleno v dobrym), mírně posmutnělou, mírně zoufalou, stále ale bojovnou, tady se nikdo nehodlá smířit s nespravedlností (mezi inspiracemi lze nalézt třeba Post Regiment, La Fraction, Zounds, The Mob). Co se týče textový části, tak v tý bejvaj Signal Lost přiřazování ke kapelám, vydávajícím na Crass Records. Produkci má na triku stejně jako v případě prvního alba Chris „Frenchie“ Smith z Youth Heart Attack. Jinak v Evropě by deska měla vyjít na Trujaca Fala Records, limitovaná edice 500ks je (byla) k sehnání na zlatym vinylu. Signal Lost jsou jasnym důkazem toho, že punk nemusí bejt zákonitě jenom rychlá sypačka, takhle kapela dokáže zaujmout i bez toho.