Star Fucking Hipsters – Until We´re Dead

Tááák dámy a pánové, připoutejte se, protože tohle album je neskutečná jízda. A rozhodně to není o rychlosti a tvrdosti. Fat Wreck zkrátka vydal jednu z nejlepších věcí za poslední dobu.

Star Fucking Hipsters se točej kolem své ústřední postavy, kterou není nikdo jiný než pan Scott Sturgeon alias Stza. Ano, ten týpek z Leftover Crack a Choking Victim. Ten dal původně kapelu dohromady spolu s Brandonem Chevalier-Kollingem (toho času bubeníkem Leftover Crack), který však ve věku 24 let koncem prosince 2004 náhle umírá. Na jeho místo přichází Ara Babajian (The Slackers) a sestavu doplňuje kytarista Frank Piegaro (Ensign, Degenerics), basačka Yula Beeri (Nanuchka, World Inferno Friendship Society) a zejména pak zpěvačka Nico de Gaillo (Another Dying Democracy, The Randalls, Casa de Chihuahua). O SFH se v poslední době hodně mluvilo v souvislosti s „incidentem“, kterého se divočák Stza dopustil během protestního pouličního koncertu (proti postupům NYPD) v domovském New Yorku, kdy začal na přítomné policisty házet koblížky a dounaty, za což ho páni v modrém hned po akci sebrali (video, kde švestky hlídaj koncert i ze střech okolních domů, oblítlo svět). Toliko stručné představení kapely a teď už se pojďme podívat na jejich debut, kterej se mimochodem měl původně jmenovat „Allergic to People“.

Dalo by se říct, že SFH hrajou energickej punkrock s tuze chytlavejma melodiema, ale to by bylo v tomto případě značně nekonkrétní. SFH hrajou do jisté míry podobně jako bratříčkové Leftover Crack, v některejch písních ale jakoby to mixli ještě Operation Ivy, NOFX v jejich starejch dobrejch letech a tím nejlepším z novějších Blood or Whiskey. Album jako celek není zas takovej nášup, naopak zde najdeme dost pomalejších songů, na čem ale nejvíc staví a z čeho těží, jsou úžasný nápady a brilantní melodie, který se vám dostanou pod kůži. Všemu vévoděj zpěvy. Skvěle kontrastní, skvěle se doplňující. Stzův oprsklej, drzej, místama až jakoby nezúčastněnej zpěv (ale se sakra zúčastněnejma a údernejma textama, není divu, že na tohodle týpka už maj švestky v NYC spadeno) a na druhé straně Nico a její příjemnej, zjemnělej hlas, kterej vás chlácholí a hladí svou dobrosrdečnou barvou – dokonalá kombinace. Tedy ne, že by Nico nedokázala pořádně zařvat a ječet jako šílená po vzoru crustovejch kapel – občas působí jako taková Mrs.Jekyll a Mrs.Hyde. SFH do svý muziky dokážou nakombinovat jakousi zvláštní esenci, která je ve větším či menším měřítku zakomponovaná i v ostatních kapelách pana Sturgeona (kdo zná, tak ví) a tou je jakási podprahová špinavost a punková frackovitost. Že se to projevuje v ostřejších válech není až takovým překvapením, ale ono je to cítit i ze skladeb, který maj popovější ambice – přesto si ale pořád uchovávaj onu rebelující a vzdorující neomalenost a syrovost, a proto působěj tak dobře. Hned úvodní dvě skladby spolu dokonale kontrastujou: první je zoufalá, špinavá a pesimistická a druhá je veselá, optimistická, rychlá punkovka. Nicméně společně do velice dobře zafunguje a základní kámen v podobě zaujetí posluchače je položen na kvalitním základu. Následující pomalá „Two Cups of Tea“ se skvělou melodií jenom podrhává silnej začátek – jedna hitovka vedle druhý. Kytara na druhou dobu a ska-punková brnkačka přichází poprvé trochu překvapivě až v šestym songu, ale rozhodně stojí za to si na ní počkat. Některý vály jsou navíc proložený stylovejma outrama a funguje zde i použití různejch míň obvyklejch nástrojů, jako je piáno, citera (!!!) nebo housle (v závěrečný baladě, která pak vygraduje ve špinavej hc punk nářez, ty zvraty v ní taky stojej za poslech!). Použití všech je ale velice jemný, že si jich kolikrát ani nevšimnete, ale přitom příjemně dokreslujou a dolazujou pozadí – supr. Těch skvělejch momentů bych tady mohl vyjmenovat ještě hodně (třeba prolínání zpěvů v „This Wal-mart Life“). Původně jsem chtěl napsat, že album si bohužel nedokáže udržet vysoko nastavenou laťku i ve svý druhý půlce, ale to by byla velká chyba. Stačilo tomu dát víc poslechů a teď už je mi jasný, že tahle deska šlape neuvěřitelně od začátku až do konce. Stza a spol má zkrátka na chytlavý melodie patent, jinak si to nedokážu vysvětlit, i pomalejší skladby vás dostanou a zaujmou a dokážou fungovat dokonale. A to se nepodaří každýmu. Jak už je snad z předchozích řádků zřejmé, muzika SFH je hodně pestrá a rozmanitá, uslyšíte tady všechno od pomalejch brnkaček, přes rychlý punkrock fláky až k trashovejm zasekávačkám s dvojšlapkou, řezavejm kytarám a ostrym řvanym zpěvem. Od pop-punku až po emo crust, ve všech polohách to ale sedí a funguje! Do toho sociálně-politické texty, tvrdě jdoucí za svým a šijící ostře do všeho kolem.

Tohle album charakterizuje hlavně vyvážená kombinace neurvalé drzosti a neomalenosti, jdoucí ruku v ruce s příjemnejma, nikterak násilně podbízivejma melodiema. A čím víc jej poslouchám, tím víc mě dostává. Ve finále můžu napsat jen to, že se jedná o skvělý album a pro mě osobně po všech těch krasťárnách velice příjemný osvěžení a vítr do plachet. A poženu to ještě dál: překvapivě, ale jednoznačně jedna z kandidátek na album roku!