Unseen – State of Discontent

Recenzi na teď už předposlední album The Unseen (Explode z roku 2003) jsem končil otázkou, jestli kapela pro další album dokáže udržet laťku stejně vysoko a jestli si udržej svuj standart – udrželi. Ale od začátku … The Unseen přešli z BYO Records pod Hellcat, což znamenalo první jistotu – nový CD vyjde v pěkně dělanym digipacku. Přesně tak se stalo. Uvnitř najdete klasickej booklet se skoro všema textama (chybí pouze k poslednímu fláku Paint It Black, což je předělanej kavr od Rolling Stones – znáte z Forresta Gumpa, ikdyž určitě ne v týdle ´postapokalyptický punk verzi 😉 a na druhý straně s nevelkym plakátkem, na kterym si můžete přečíst i děkovačku nebo třeba kdo se na State Of Discontent podílel, což není vůbec nezajímavý čtení. Dozvíte se tady například, že si tady vystřihl backing vokály třeba Lars Frederiksen (Rancid), Dicky Barret (Mighty Mighty Bosstones), Rufio nebo hned trojice členů Dropkick Murphys (Matt Kelly, James Lynch a Ken Casey, kterej todle CD zároveň produkoval). Manželka Kena Caseyho Laura navíc přispěla svym hraním na violu a cello. Z dalších zajímavejch jmen bych zmínil ještě Bretta Gurewitze z Bad Religon, kterej měl na starosti mixáž. A teď už k samotnýmu CD: The Unseen se tímto pátým albem definitivně odpoutali od svejch starejch časů, kdy valili ještě přímočarej pogopunk alá The Casualties. Ve dvou předchozích počinech (The Anger And The Truth, Explode) ukázali, že jdou stejnym směrem, ale jaksi vedlejší ´vlastnoručně´ vyšlapanou pěšinkou – přidali mírnějších pasáží, trochu těch hardcore vlivů, sborovejch refrénů a hutnosti a začli klást trochu větší důraz na melodie. Pořád je to ale stejně energická muzika. Album zahajuje vypalovačka On The Other Side, ve který je typickej ansýn prvek – řezavej hlas frontmana Marka Unseena ve sloce a sbor v refrénu. Aniž byste si toho všimli, tak se přehoupnete na skladbu č.2 (Scream Out), kde tadle stavba pokračuje a v textu se zpěvák snaží vyřvat ze svejch negativních emocí (odkaz na videoklip jsme dávali začátkem května). Následuje (proti)válečná sypačka The End Is Near a výborná Weapons Of Mass Decemption, přímo napuštěná tou energií, kterou Unseen tak skvěle ´prodávaj´ (tudle si zas můžete poslechnout na stránkách Epitaphu). Číslo 5 (You Can Never Go Home) zní paradoxně k názvu trošku optimističtějc než ostatní, ale od další Dead Weight Falls to už nečekejte. A to ani od výborný Force-Fed (pro mě jedna z nej na tomdle albu), přes kterou se přiříte do druhý poloviny, kde už na vás čekaj další skladby – Social Damage, Waste Of Time (která na internetu dělala albu reklamu už pár tejdnů před jeho vydáním), Hit And Run, We Are All That We Have, Flames Have Destroyed, Final Execution (Armageddon) se skvělym refrénem a zmiňovaná, čtrnáctá a zároveň poslední Paint It Black. Na první poslech mi sice State of Discontent přišlo o něco slabší než předchozí dvě desky, ale chyba lávky, na další poslechy už tomu bylo jinak – slabší než ty předchozí určitě neni, jen se v tom musíte najít. Takže jestli se Vám líbily předchozí dvě alba, určitě šáhněte i po tomdle a nebudete zklamaný.