Zeměžluč – Hledání

Krátce po vydání nový Žluče se všude vyrojilo tolik recenzí, že se mi tuhle ani nechtělo psát, aby se nestala součástí spamový exploze. Zároveň jsem byl co se týče názoru na novou desku tak nějak rozpolcenej a tahle konstalace vlastně zapříčinila to, že dopsána byla a zveřejněna je teprve teď. Prvního zádrhelu jsem se zbavil, druhýho bohužel ne. Váhání, jak novou Zeměžluč vlastně pojmout a přijmout, uvnitř tak nějak zůstalo.

Název „Hledání“ si můžeme každej vyložit po svym. Já osobně v něm po x posleších vidím symboliku v tom smyslu, že se v nové desce stále tak nějak hledám. Nebo v ní hledám tu „svou“ Zeměžluč. Záleží na úhlu pohledu. Ale takhle to kapela zřejmě nezamýšlela, hehe. Spíš bych řekl, že aktuální deska je hlavně pro Šotyho hodně osobní a teď narážím zejména na textovou část. Samozřejmě to Šoty v mnoha textech pořád drolí a nešetří inteligentní sarkastickou kritikou, zabalenou do podání, které se nám už od něj za ta léta vryla pod kůži, ale narážel jsem teď spíš na ty další, řekněme – poetičtější (ikdyž si nejsem jistej, jestli by mě za tenhle výraz, vzhledem k jejich čti-mezi-řádky, neukamenoval …). Každopádně jestli nejste odkojený starou Zeměžlučí, budete mít nejspíš snadnější startovní pozici. Ta nová je rockovější než dřív, často z ní čiší větší melodičnost, až líbivost (což není myšleno negativně). Často se řiká, „kapela / nové album je vyzrálejší“ … tady to ale opravdu platí. Ostatně jestli jste slyšeli jejich poslední EPs, jež vyplnily místo od poslední velké desky „Systém Kanibal“ (od vydání uplynulo už 8 let), „Hledání“ na ně tak nějak přirozeně  navazuje, takže možná tušíte co čekat. Návrat ke kořenům se tedy nekoná, byť jsou ty „umírněnější“ kousky stále propleteny ráznějšíma peckama, kráčejících ve starých stopách. A to je moc dobře.

Album je na svůj styl nezvykle dlouhé, najdete na něm 24 věcí o celkové délce přes 63 minut, a tak je nesmysl rozebírat jeden vál za druhym. Přesto je tady několik kousků, který zmínim. Nejvíc jsem si oblíbil songy „Hledání“, „Hannover – Nothingham“, „Žluč“ a „Dostaneš do držky“, ale vypíchnout je třeba i nejutahanější věc – „Á la Marion“, ve které za mikrofonem hostuje zpěvačka z La Fraction, zpívající v rodném jazyce, tedy francouzštině. Tahle pecka silně vybočuje, ale je moc příjemná na poslech a zařazená na správný místo, konec první strany. Fajn osvěžení. Naopak bez některejch skladeb bych si tuhle desku představit dokázal a vzhledem k minutáži se nabízí použít ono známé „míň je někdy víc“. Přijde mi, že v poslední čtvrtině už album ztrácí ten potřebnej šmrnc, což je u Zeměžluče věc celkem neslýchaná. Osobně mám zkrátka radši starší tvorbu, která je přímočará a nekompromisní, neústupná a burácivá, bojovná a vzdorná. Na druhou stranu, věcem, který teď vymejšlí Frederikson, nechybí potencionální hitovost, takže už jen záleží na vás, která strana tváře je vám příjemnější. Koneckonců, zamlouvat se vám můžou i obě najednou a odhaduju, že v řadě případů tomu tak bude.

Zeměžluč nedávno oslavila neskutečných 25 let existence a nezbývá, než jim k tomuhle výročí pogratulovat. Bez skrupulí třeba dodat, že hlavně Šotymu, kterej ten prapor nese stále a drží a drží. Domácí punk kapely, které bychom mohli označit přídomkem „nesmrtelná klasika“, bychom spočítali na prstech jedné ruky. A Zeměžluč byla vždycky punk v pravym slova smyslu, od A do Z. Tohle album uzavírá jednu dlouhou etapu a doufejme, že není rozlučkové, ale pomyslně otevírá nějakou další. Držme jim palce.

V masivním bookletu najdete všechny texty + jejich překlady do angličtiny. LP verze vyšla se dvěma vinyly, v rozkládacím gatefold obalu a zabalená do potištěných sáčků. Limit je pak obohacen navíc o bonusový singl a plakát, ale pochybuju, že ještě bude k sehnání. Možná se v nové desce tědle bardů budete nějakou dobu hledat stejně jako já, ale jak bylo řečeno … kdo hledá, nalézá.