Cimiterium – s/t

Kostlivci vylézají z krypty, ozbrojení dvousečnou sekerou, aby světu vykřičeli své vize temnoty. To je první, co uvidíte, když se vám dostane do rukou EP Australanů Cimiterium. Stylová grafika na potenciálního posluchače v podstatě křičí Stenchcore!

Jehla se usazuje v drážce a nabuzená kytara spouští neúprosnou jízdu, jako by ji někdo zcizil z klasických nahrávek Bolt Thrower. Po pár taktech se přidá super zlounsky hrdelní rykot zpěvu a je jasno. Cimiterium nabízí navazují na všechen ten metalem poháněný špinavý běs, vzešlý z britských punkových squatů v druhé půli osmdesátých let. Jsme o tři a půl dekády dále, ale stenchcore /death metal má stále své kouzlo. Tedy pokud má interpret cit pro to, přenést post-apokalyptickou temnotu do hudební formy, a vložit ji do drážek desky v náležitě intenzivní podobě. Nutno říct, že Cimiterium přesně to umí, podobně jako třeba kanadští Warkrusher. Čtyři skladby na necelých jedenácti minutách vykreslují démonickou atmosférou vize apokalyptické krajiny plné umrlců, na nichž hodují krkavci. Nade vším se vznáší duch Bolt Thrower a dalších stylových věrozvěstů. Cimiterium ale tak jak už je to u současných kapel zvykem, mnohem více tak říkajíc tlačí na pilu a přidávají do koktejlu přímočaré metal punkové tempa a motivy. Esenciální hrubost, spojená s aktuálním zvukem, nedává prostor na pohrávání si s atmosférou, ostatně na čtyřpísňovém sedmipalci k tomu není ani tolik prostoru. Navíc jsem přesvědčen o tom, že kreativní idea kapely je v maximalizaci stylové přímočaré divokosti a v tom rozhodně slaví úspěch.

U protinožců se v posledních letech rojí nové kapely, jako by se tam rodila nová spása rocknrollu a zjevně to neplatí pouze pro garage punk, ale i extrémní pojetí zpunkovaného death metalu.