TBC – Musik I Plast

Kultura sběratelství desek v posledních letech dospěla do bodu, kdy se naprosto vymknula soudnosti a v zásadě popírá původní smysl vinylových desek jako takových. Pokud dnes chcete patřit mezi vlastníky těch opravdu ceněných a kultovních sedmipalců ze sedmdesátých či osmdesátých let, tak pokud nepatříte mezi mizivé procento super zazobanců, můžete si o tom nechat pouze zdát.  Protože dnes už žijeme v době, kdy se za desky platí i sumy v řádech tisíců dolarů, což mi po pravdě připadá zvrhlé a hodné jediné náležité reakce, kterou je vztyčený prostředníček. Pozitivnější stránkou tohoto nesmyslu je, že se objevují vydavatelství snažící se znovu vydávat opravdu obskurní zapomenuté kousky punkové historie, ke kterým by se dnes málo kdo dostal, pokud tedy není milionář. Jedním z nich je Ken Rock, neúnavné švédské vydavatelství. To v nedávné době rozjelo reedicový sublabel re-ken a jeho nejnovějším produktem je sedmipalec TBC, původně vydaný v roce 1978 kapelou na vlastním labelu.

TBC hudebně servírují v zásadě garážovou nízkorozpočtovou variaci na Rolling Stones či jejich pub rockové a proto punkové následovníky jako byli Eddie & The Hot Rods či Dr. Feelgood. To ovšem doplňují o zpěv ve své mateřštině, dodávající celku charakteristický šarm, působící se stoprocentní účinností především ve spojení v minimalistickou garážovou DIY produkcí. Je až s podivem jak hitově zněla kapela, která byla jen jednou z mnoha dnes obskurních a zapomenutých záležitostí první vlny tamního punku. Všechny tři písně v tomto ohledu bodují bezchybně, ať již je řeč o titulní Music I Plast, druhé Lill-Babs nebo závěrečné a lehce blues načichlé Lögn Lögn Lögn, onu bluesovou náladu umocňuje i vydatně využívaná foukací harmonika.

Díky Stefanovi a Ken Rock za znovu na světlo světa vynesení desky, která si to vážně zasloužila.