Acidez – Welcome to the 3D Era

Po poslední recenzi na Acidez jsem si říkal, že příště už k týhle kapele přistoupim určitě víc vážně, ale ono je to těžký, když tahle deska už od  začátku působí, jakoby do Mexika právě dorazil na videokazetách Terminátor a příběh o Skynetu poněkud vyplašil tamní punkovou komunitu. Ale popořadě …

Zdá se, že chaospunk se opět pozvolna začíná dostávat do kurzu. Nedávné skvělé koncerty francouzů Breakout budiž toho dobrým příkladem. A taky se zdá, že tempo momentálně diktují právě The Acidez z mexického města Guadalajara. Jejich čtvrté album, následující povedenému splitku s Malignant Tumour (2014), prokazuje, že se týhle partě mexikánců podařilo z kdysi skoro úsměvné kopírky přeběhnout mexické hranice tím nejlepším možným způsobem. Pokud se ještě vrátím k podle mého názoru zlomové desce „Don´t Ask for Permission“ (2011), hodně pozitivních věcí z ní se podařilo přenést i sem, ačkoliv je zbytečné omílat znovu x-krát řečené, shrňme to tedy na „Acidez se do toho uměj opřít a zase jim to slušně šlape!“. Proč zase? Protože předloňské album „Beer Drinkers Survivors“ bylo těžce průměrné a na zmiňovanou předešlou desku zkrátka kvalitativně nenavázalo. To tady naštěstí neplatí.

V něčem ale přesto jisté dílčí změny nastaly: tak především poměr španělsky / anglicky zpívaných písní je sice stále ve prospěch rodné řeči, ale už je to o dost těsnější. Upřímně doufám, že v budoucnu angličtina nepřeváží. Zároveň se nová deska tak nějak tváří, že se nese v koncepčním duchu. Aby bylo jasno, nemám vůbec problém s koncepčníma deskama – zvolený koncept by se ale v průběhu desky měl dát rozvíjet, což se tady úplně neděje, a tak to celkem brzy omrzí. Značná část desky je tedy zaplněna prakticky tímtéž námětem (hrozby spojené s rozvojem moderních technologií) a je plná textových klišé, na druhou stranu je na místě přiznat, že – i díky španělštině – to není překážkou v tom si album náležitě užít. Těžko se ale ubránit dojmu, že když zhruba v půlce desky uslyšíte „maltidos policías todos son bastardos“, přeci jenom se vám trochu uleví hehe, navíc to zní pořád líp než „the system will burn by the anger of the chaos punx“, co si budeme povídat. No ale berme to s rezervou, na koncertě to prostě zní cool 😉 A dost negativ! Song „El dia que la Policia Muera“ patří rozhodně k těm nejsilnějším na albu, je to přesně ten typ songu co z něj máš chuť popadnout židli a najít s ní záda nejbližšího fízla nebo představitele autorit. Nahrávku pak uzavírá „Outlaw Warriors“, burritos verze skandinávské „Vagabond“ odrůdy, nenech se ale zmást, nic společného s Wolfbrigade to nemá.

Zvuk je přísnej, výhrůžnej a potřebně dynamickej. Zásluhu na tom má i Brad Boatright v portlandském Audiosiege, ten chlapík musí bejt fakt hodně vytíženej. Tahle fošna šlape jak severokorejskej voják na přehlídce před Kim Čong-unem, a je cítit odérem divoké krve. Artwork se tedy sice z mého rýpavého pohledu opravdu nepovedl, na druhou stranu cením když se něco snaží vymanit z jisté uniformnosti. A skeleton punk s modrým čírem na obalu (nakreslený bubeníkem) už se také stal jakousi pozvávací značkou, ikdyž Eddie the Head to zatím není. Někdo jistě ocení i přiložený „3D plakát“ s 3D brýlemi, já se raději budu kochat symbolicky půlenou barvou vinylu a zejména pak obsahem nahrávky, se kterým je to docela jiná písnička. Pokud máte rádi rychlej a útočnej punk, okořeněnej o občasné výlety do thrashe a motorcharged rnr, je to celkem jednoduchá volba – ale to už dávno dobře víte.