Aliusterra / Uštkni – split LP

Jsem poslední roky z domácích kapel fakt nadšenej a tohle je další utvrzení, máme tady úžasnou líheň. Split Aliusterra s Uštkni nabízí originálnější pojetí a další variace punku, a jeho poslech vás bude soustavně udržovat ve střehu, pořád se na něm totiž něco děje. Obě kapely zde přinášejí po devíti nových válech. A mají více společného, než by se možná dalo čekat.

Trip falešné svobody
Aliusterra fungují nějakých 5 let a na kontě mají demo kazetu, split 7″ s Rosa Parks, a také jste je mohli zaznamenat na podařené kompilaci „Na krev“, kde se kromě dalších kapel objevila také rožnovská Innoxia Corpora. A právě tím valašským punkem jsou nehledě na svůj brněnský původ znatelně nasáklí. Oproti dřívějším věcem už zde neuslyšíte saxofon (kterého si ale dosytosti užijete na druhé straně) a jejich muzika se na aktuální nahrávce jeví jako víc štiplavá a ostřejší, působí o něco víc syrově a útočně než tomu bylo dřív. Přesto z toho kromě onoho anarcho-punku dýchá nános rané československé punkově-undergroundové hudební poetiky, což se krásně projeví např. v refrénu třetí „Berou vše“. Naopak stále přítomen zůstal ženský element u zpěvů, což je rozhodně vítané. Ona vůbec Aliusterra na barvitosti zpěvů hodně staví a hraje si s nimi stejně jako se samotnou muzikou, dělí se o ně více členů, přičemž každý z nich má poněkud odlišnou barvu hlasu, což dohromady obstarává pestrý koktejl. Jejich charakteristická zpěvnost je šikovně zakomponovaná do vyváženého drajvu a vlastně to tak trochu působí dojmem, že tady Aliusterra částečně a možná nevědomky supluje tu část spektra rožnovského punku, na kterou už nezbylo tolik prostoru u Uštkni, protože ti se vydávají ještě o kus dál. Na každý pád je tohle přesně ten typ nahrávky, která se vám bude s přibývajícími poslechy líbit víc a víc. Moc dobré!

Bez boha, bez ďábla
Ještě že jsou na druhé straně Uštkni, protože značná část kapel by po A straně mohla působit trochu omšele a suše. Ne tak tihle rožnovští matadoři, u nichž je už po pár tónech evidentní, že i po Aliusteře může přijít čerstvé osvěžení. Pokud jsem v brněnském případě naznačil rozličnost vlivů, tady se nám to portfolio ještě několikanásobně rozšíří do dalších směrů a já si připadám, jako bych se snad (hudebně) vracel v čase, což je míněno s maximálním potěšením. Kromě nezpochybnitelné kousavosti rožnovských kapel se zde zrcadlí starý československý punk, alternativa a vůbec underground obecněji a vpravdě to ve mě evokuje vzpomínky na solidní várku kapel rozličného ražení, ikdyž popsat to jako jejich směsici by vypadalo jako čiré bláznovství, byť možná právě v tom je kus pravdy. Najděte si v tom ty svoje, bude to zábava. Do značné míry se na tom podepisuje i výše zmíněný saxofon (který např. v „Prorocích“ vyplivne melodii jak vystřiženou od Stage Bottles a jindy zase navodí závan jedné kapely z Valmezu), vstupující do té už tak dostatečně organické směsice zásadním způsobem, přičemž je vše ještě navíc prokrveno ženským zpěvem, střídajícím ten mužský, který zas svou barvou v některých polohách a pasážích („Čumil“) notně připomíná Goldu ze ZNC. A ačkoliv jsem tohle určitě nikdy v recenzi nepoužil, (nejen) songy jako „Ne-moc slov“ jsou přátelé vyloženě taneční, tohle vás fakt v klidu nenechá. Stále se ale bavíme o jedem napuštěném punku, což je na tom právě to kouzelné. Poetika se vlívá i do textů, dovedně souznících s celkovou kompozicí. Jak se občas říkává, „neřeším škatulky a hudební styly, muzika je buď dobrá nebo špatná“, pokud bych tuhle formulaci měl někde uplatnit, bude to u Uštkni. A muzika je to po čertech dobrá.

A to je vlastně celý tenhle split.