Anyway – Burden

Tak tu máme třetí album ANYWAY, kteří jsou lety koncertů zoceleni a zdá se, že v té nejlepší formě.

Desku rozjíždí song „Jockey“, který způsobil, že okamžitě totálně měním svůj názor na tvorbu téhle kapely. Zatímco starší desky balancují v post punk arty postupech, které pro mě coby fanouška jednoduchých rock´n´rollových odrhovaček byly většinou „too arty“ bez jasného hitového potenciálu, tady je vše naopak, průrazné kytarové rify, refrén, který člověka chytne na první poslech a výrazné linky zpěvu. Navíc tahle tendence pokračuje i v dalších písničkách, zdá se, že producentská taktovka ex-basáka Sunshine přinesla své ovoce. Medvídek je občas ukřičenej, občas patetickej, ale rozhodně na téhle nahrávce jeho zpěv sedí jak má.

Celá první strana desky je prostě super a člověka ani nenapadne, že tohle je deska z Čech, což je rozhodně velkej kompliment z mojí strany. Ve čtvrtém songu „1000 years“ cítím takovou podprahovou inspiraci 80’s Matchbox B-Line Disaster, který mám rád, takže to je další plus navrch! Vlastně celá tahle nahrávka má pocitově hodně blízko k té nové vlně britských kapel, které se postupy vracejí ke starému dobrému punku a rock’n’rollu, ale zároveň zvukově pevně sedí v současných rockových vodách. Tahle kombinace funguje skvěle, ačkoliv zvukově osobně víc tíhnu k totálně retro věcem, tady je to super a nahrávka má sakra koule. Ostatně, když tak nad tím přemejšlím, je trochu obtížné být objektivní, za situace, že frontmana kapely znám asi milion let, vím kde jsou jeho inspirace a v podstatě je v téhle nahrávce i slyším… je tam něco ze starého punku, indie rocku, moderní garage rockové scény i špetička stoner postupů a tu a tam nenápadná vyhrávka ala QOTSA, ale to vše bezchybně sesazeno dohromady, takže výsledek je naprosto kompaktním celkem. A strana téhle desky je výrazně hitovější na první poslech, ale musím říci, že B strana mě vlastně po několika posleších začala bavit přinejmenším stejně a závěrečný song „Stories of the Dead“ je parádní zakončení desky!

Jediný, co není na týhle desce můj šálek kávy, je obal, trochu pseudo-Fugazi / 90´s Dischord styl, kterej nemůžu vystát. Nic neříkající arty foto s červenou siluetou něčeho, co vzdáleně připomíná anděla, kterej se schejbá pro flašku… ale možná je to něco jiného… třeba je to jen červenej flek a já byl zrovna úplně sjetej, težko říci. Takovéhle desky se ale kupují pro muziku, nikoliv kvůli obalu (pro ten se kupují desky s designem od Pusheada, nebo Raymonda Pettibona :))). Jo a ještě jedno plus, konečně tu někdo pochopil, že CD je mrtvej nosič, takže deska vyšla na vinylu a v downloadové podobě!