At Folsom Prison – Every Dream and Every Crisis Means the Rise

Jsem rád za takovéto okamžiky… Čas od času sklouznu k pocitu, že do těch kapel kolem sebe vidím víc než dost a vlastně eliminuji jakoukoliv možnost nechat se překvapit. Říkám si, že těžko přijde něco, co by mě dokázalo nějak zaujmout. A najednou se tu objeví deska, která alespoň mě dokázala z tohoto stavu letargie vytrhnout.

At Folsom Prison (že by byl inspirací Johny Cash?) vypustili LP, které jsem vstřebával dlouho, avšak o to více jsem objevoval jeho možná na první pohled skryté kvality. Po celkovém poslechu u mě převládal pocit, že to celé působí až moc monumentálně a epicky, čímž jsem občas ztrácel koncentraci. Avšak po čase jsem to bral jako takový rámec, který pevně obemyká všechny epizody na desce. Ty mnohdy vyžadují ne jeden, ani dva, ale třeba tucet poslechů, aby ten otisk ve vás samotných byl dostatečný. Stěží zvládám skladby, které překročí délkou čtyři minuty. Tady jsem se však i při skladbě atakující osm minut nechal vtáhnout do děje a celá nálada skladby si mě omotala tak, jak to třeba uměli Lvmen. Velmi oceňuji barevnost desky. Z místy monotématického klidu se to během několika okamžiků dokáže velmi snadno a nenásilně transformovat do agresivnější roviny. A to samé platí i naopak. Nabízí se říci, že je to již časem otřepaný postup, ale ne vždy a ne všem se podaří uchopit to tak, aby to zafungovalo.

Během poslechu jsem narážel na momenty, u nichž jsem měl pocit, že je odněkud znám. Po chvilce trápení mi to secvaklo, Posion The Well. To je zřejmě ten příměr, na nějž bych odkázal, pokud bych měl někomu říct „poslechni si to, zní to asi jako tahle kapela…“. Naštěstí ale deska neobsahuje tolik nasládlých melodických prvků jako u zmiňované kapely. Zachovává si svou naléhavost, aniž by musela výrazněji obrušovat hrany a možná i díky tomu je ten dopad na posluchače efektivnější. Asi to nebude jednoduchá cesta k obsahu této desky, ale určitě se vyplatí.