Blitz – The Killing Dream

Vážené čtenářstvo, naše redakce vám přináší pátý díl z cyklu „Lepší pozdě, nežli nikdy.“ Životy některých se vrací do relativního stavu normality a milióny dalších životů byly, jsou a budou v permanentním stavu ohrožení, s permanentním pocitem strachu, úzkosti, ponížení, pohledu skrze prsty. Životy v bombových krytech, životy za zdmi, životy tlející pod jhem druhých. Životy těch druhých, životy těch třetích.. Pomáhejme, aktivizujme se, přemýšlejme, protestujme, organizujme, vzdělávejme se. Lepší pozdě, nežli nikdy. Ti důvtipnější z nás ale vědí, že to tak bylo, je a bude vždycky.

Předem bych chtěl touto cestou poděkovat Bukymu za dlouholetou každodenní mravenčí práci (nejen) na tomhle webu. Naprostá oddanost naší věci – velkej respekt a velký díky, jsi pán! V druhym sledu bych touto cestou chtěl apelovat na kluky a holky, který by byli ochotný podílet se na dalším fungování Periferie. Je nás čím dál míň, zdá se být.

A tak teda první seznámení s The Blitz bylo… To není důležitý. Fanouška kapely (především teda „Voice Of A Generation“) se ze mě definitvně udělal až Míra Krampera v letech 2013/2014 v dodávce a na parties. V tý době jsme plánovali side-project kapelu VOi!kov18 a v plánu bylo sehrát se na minimálně dvou věcech z „Voice Of A… „). Asi tušíte jak to dopadlo. Nicméně, láska k této platni mi zůstala a s povděkem jsem oprášil i vinylovou reedici.

Na rozdíl od Bobíka nejsem zatížen časovou znechuceností, protože jsem v pořadí třetí desku „The Killing Dream“ v roce 1990 prostě neslyšel a na přelomu roku 2022 mi zní prostě dobře. Fakt, že nejsem teenage punk ani hardcore kid k tomu samozřejmě přispívá měrou nebývalou. Mnohokrát si vzpomenu, nad čím bych v minulosti ohrnoval zpychnuvší nosík, zaslepený žánrovou omezeností a zcela rozhodně by se mi „The Killing Dream“ zdála málo radikální a definitivně rozhodně málo Oi! Ačkoliv Joy Division jsem měl rád již v letech seznámení se s The Blitz, chyběly by mi hospodský vyřvávačky nejen v refrénech. Co mi tahle deska připomíná: Joy Division, Ray & Porcell 7″, Egg Hunt – Me And You 7″ a obskurní druhou desku Hagen Baden. A samozřejmě Blitz z počátku osmdesátých let.

Po stylovým veletoči (ale pojďme tomu prostě jen říkat vývoj v čase), zbyl v původní sestavě The Blitz jen kytarista Nidge Miller, který v podstatě naprogramoval celou desku. Od bicího automatu (který bych dřív nesnášel úplně stejně) – ten je nejvíc poplatný době vzniku (nahrávalo se na podzim 1989) – přes basový a samozřejmě kytarový linky. Zpěv obstaral Gary Basnett, který se, myslím, v The Blitz objevil jen na týhle desce. Nigel umírá dva dny před koncem US tour Blitz po srážce s autem v roce 2007. A Gary? To si taky můžete najít na webu.

Rozhodně na „The Killing Dream“ z původního Oi! punku zbyly kytarový nápady, kde lze pořád cítit původní plešatost. Ale některý motivy jsou dost post-punk, stejně jako vyloženě instrumentální plochy, převažující nad vytyčenými prostory pro Garyho vokál. Některý riffy jsou fakt zajímavý a bylo by i zajímavý je zkusit vysamplovat a vhodně použít.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi deska nelíbí. V dnešní době revivalů a návratů stylů již dávno objevených zní možná líp, než by zněla v roce 2000. Jediný co postrádám, je trochu piana a synťáku. V první oficiální vinyl reedici s velkoformátovým plakátem do zkušebny tvojí goth/Oi! kapely vydal PHR.