Bring The Drones – Ignorance Paradise

Tak tohle je jedna z těch nahrávek, který tě přimáčknou ke zdi a odlepíš se až v momentě kdy jehla dojede na konec a rozhostí se mrtvolný ticho. Severská kavalerie Bring The Drones se na tebe vrhne s neutuchající dávkou nespoutaný energie, a právě ona divokost je jejich hlavní devízou. Špinavý švédský d-beat hardcore, řídící se heslem Rychle krátce úderně.

U švédský kapely je na místě obligátní otázka, kdo za ní stojí, takže v tomhle případě je to v první řadě ústřední dvojice Charlie Claesson (Anti-Cimex, Driller Killer, Death Dealers, Wolfhour) za bicíma a Ted Fransson (Gamla Pengar, Strikt Struktur, Buck) za kytarou a příležitostně basou, kdo jí položili pevný základy. K nim se pak nabalil Denis Boardman (Doom) a James Domestic (Domestics, Dis-Tank, Krapp, Kibou records), kteří se postarali o britské zpěvy hrubšího zrna. Dalšími hosty pak jsou Frida Andersson (Vicious Irene), Daniel Kjölsrud (Berzerk Bastard) a Inge Johansson, kterýho můžete znát z působení v Against Me!, Refused, The International Noise Conspiracy, ale i jako zpěváka Totalt Jävla Mörker. Mezinárodní hluková konspirace je to tedy i v tomto případě a dost možná právě kvůli tomu, že se asi víc než o regulérní kapelu jedná spíš o kolektiv muzikantů z různých kapel (a zemí), trvalo dokončení týhle desky takřka tři roky. Přesto maj na kontě už tři nahrávky, tomuto jejich druhému albu předcházelo v mezidobí ještě EP „Bordello Hospital“, v recenzi na nějž jste si mohli přečíst, že se jedná o mix starýho švédskýho hardcore punku, Discharge a Motörhead. No a co se v aktuálním případě ubralo na Motörhead, to se přidalo na Totalitär / Herätys.

Zabijácký rychlý riffy a tepající rytmika bicích, žádný naparfémovaný blbosti, tohle je atomovka v asfaltu, kde se naprosto nic nevymejšlí a pánové (a dáma) to do vás nahustěj hlava nehlava, jako by chtěli jít zas co nejrychlejc domů (nebo spíš na pivo). Nakvašené vypalovačky jsou rozdělené do čtyř bloků třemi pozvolnějšími skladbami, ať už je to „A Cavalcade Bastards“, titulní „Ignorance Paradise“ nebo „(Don´t) Tear Your Heart Out“, jejíž nosný riff až nápadně připomíná ten z „Very Ape“ od Nirvany. Jinak je to ale solidní sprint na překážkové dráze, kde se nepřeskakuje, ale proráží, a z překážek lítaj třísky. Na zvlášť výrazné refrény se zde tedy zrovna nehraje, takže celek může poněkud splývat, nejspíš budete ale natolik vytíženi hrozením pěstičkou, že tomu nebudete věnovat pražádnou pozornost.

18 fláků, cca 27 minut, hotovo, nazdar. Zkrátka takovej príma poctivej mangelíček.