Conflict – Conclusion

Papagáj dál pokračuje v systematické punkové archeologii a tentokráte vytahuje opravdovou pecku, album Conflict, které vyšlo původně na Mortarhate na konci roku 1993 a zůstává předposledním studiovým albem anglické punkové legendy. Deska je tradičně udělaná s pečlivostí a vkusem a má super zvuk. Toliko fakta, teď k subjektivním pocitům.

Musím se hned na začátku přiznat k jedné věci, která bude pro spoustu punks znít možná až neuvěřitelně, ale je to čistá pravda – já jsem vlastně Conflict nikdy neposlouchal. Někdy v roce 1994, když byla tahle deska čerstvě na světě, jsem objevil Kritickou Situaci a přes ní jsem se v podstatě okamžitě dostal k více klasickému hard coru, potažmo straight edge hard coru a celá éra politického anglického punku, která přesně v tu chvíli doznívala, mě tak zcela minula. Je to trochu paradox, protože právě Kritická Situace několikrát proklamovala, že byla zásadně ovlivněna právě touto vlnou a Conflict pak především. I díky tomu jsem si nějaké jejich nahrávky tehdy sehnal, ale v té době mi to přišlo divně pomalé a neenergické, zvláštně monotónní a celkově nezajímavé. V průběhu let se můj názor přeci jen trochu posouval, až dozrál v roce 2017 do té podoby, že poslouchám ve svém pokoji „Conclusion“ a říkám si – kurva, to je tak strašně dobrý!!!!!!!!

Předně, minimálně tahle deska je úžasně pestrá, intro je jak vystřižený z nahrávek XIII. Století, chvilku se tahle nálada udrží i na začátku první regulérní skladby, pak ale Conflict sešlápnou plyn a rozjedou sice jednoduchý, ale šlapavý punk, který má dost temnou náladu a hlavně aspekt, který je u mě v tomto stylu zásadní – TLAK! Do toho jedou chytré a skvěle napsané proklamace a atmosféra vzdoru je maximální. Až teď mi dochází, jak moc blízko jsou někdy Conflict třeba Rudimentary Peni (které naprosto miluju) a jak moc je jejich muzika originální. Zvláště pak, když trochu uberou na rychlosti a začnou pracovat i s jinými výrazovými prostředky obsahující prvky gothic rocku, post punku nebo i drum´n´bassu a reggae. Mé patnáctileté já by to asi nenávidělo a možná i tady leží vysvětlení mého kdysi chladného přístupu, ale teď mi to přijde úplně dokonalý. Zvláště proto, že i v těchto pasážích to má atmosféru jak hovado. Tahle neortodoxní podoba se týká hlavně strany B, ale finále celé nahrávky opět patří striktní punkové vypalovačce a tím se to celé uzavře.

A uzavře se tím i tahle recenze, jelikož si myslím, že bylo řečeno dost. Jen snad, na úplný závěr, kdyby to náhodou někdo nepochopil – NEBUĎTE BLBCI, JAKO KDYSI JÁ A JESTLI TUHLE DESKU NEMÁTE, OKAMŽITĚ SI JI KUPTE!!!!