Cry Havoc – A Feast For The Crows

No, fakt miluju psát recenze až jako poslední, když už všude možně visej – takže to trochu zkrátíme, abych nepapouškoval – ale tentokrát je to čistě moje blbost, takže decka sebekritiky na úvod a zároveň omluva panu vydavateli, že to tak dlouho trvalo, se sportem jsem skončil, už budu jen pít! 🙂

Přestože je tenhle titul na Phobia Records takovým (malým) jubilejním (má číslo 60), vychází poměrně v tichosti, bez nějaký velký publicity a z mýho pohledu po hříchu celkem nepovšimut. Alespoň zatím. Ono je to totiž na naší scéně takové docela neznámé jméno, ty Cry Havoc. A tyhle kapely maj značně ztíženou startovní pozici. Trochu by jim možná mohlo pomoct, že její členové brousili nástroje v kapelách jako Bickle´s Cab nebo Skiplickers. Někoho by taky mohlo nalákat, že se nahrávalo v 1in12 studiu pod dohledem Briana, toho pána z Doom. A vy už správně větříte, že CH pocházej z Anglie (konkrétně Sheffield). Nojo, Ostrovy po delší odmlce zase vystrkujou růžky, které před lety psaly crustové dějiny. A třeba je tohle ta pomyslná první vlašťovka …

Začátek týhle desky mě hrozně baví. Vazbení kytar, úder do činelů, vyklepávání na kotel + přechody a hrabání do strun, stopka, kvílení kytary, a … palba! Já vim, slyšeli jsme to už tisíckrát, ale někdy to funguje víc a někdy míň a tady to … tady to zkrátka funguje. Poctivá porce d-beat crustu, hnaná neúnavně kupředu. Kytara občas vyhodí nějaký to metalový sólíčko jako vystřižené z let minulých, zejména to (paradoxně rockovější) v „Your Last Breath“ je hodně povedený. Nejsilnějším válem se hned od startu jeví jednoznačně „Wolves“, což je koukám zároveň jedna ze dvou věcí, který se na debutové album  probojovaly z předchozího demáče, na nějž psal oslavné ódy Mirek už v předchozí recenzi. Začínám jeho nadšení chápat. Von se ten kluk asi fakt celkem vyzná a ví docela přesně, po čem sáhnout. Kromě třech zmiňovaných věcí je třeba vypíchnout ještě vál „Drowning“, ze kterýho dejchaj švédský Loudpipes a pro ty já mám velkou slabost. A přestože se v celkovém vyznění jedná o kolovrátek, kapela relativně často (v rámci stylu) přistupuje na změny temp, což jen dopomáhá dotvořit svěží duch celé nahrávky. A právě ta „svěžest“ je z mého pohledu největším kladem týhle desky. Jestli v závěru mermomocí chcete přirovnání, tady je: Wolfbrigade, Tragedy, Cop On Fire, Loudpipes, Discharge, Doomtown.

Vyšlo v gatefoldu a k sehnání je i ve spešl setech třeba s tričkem, na kterých ušetříte až kilo pade, a to se vyplatí. V samotném finiši ještě zmíním, že tohle LP se prodává líp v zahraničí než u nás. I to má nějakou vypovídající hodnotu.