Davová psychóza / Zeměžluč – split LP

1986 a 1987. To jsou roky vzniku Zeměžluče a Davovky, dvou neodpáratelně stěžejních kapel československé punk scény, a je naprosto skvělý vidět, že to táhnou pořád dál. Na společné nahrávce si podali ruce už v roce 2001, což pochopitelně dobře víte, protože jejich tehdejší split oprávněně sklízí pozitivní ohlasy až do dnešní doby. A teď, o 13 let později, vyšel jeho mladší sourozenec. Tentokrát na velkém vinylu.

Davová psychóza přichází s novým materiálem 10 let po vydání poslední řadovky „Nakrmte prežratých“. Celkově se jejich zvuk i tempo s věkem sklidnily, svou současnou punkrockovou káru táhnou dál spíš ve středním tempu, takže jedinej svižnější song (na jejich dnešní poměry) je úvodní „Spoločná vina“, kterou zároveň společně s paradoxně nejsklidněnější „Chatrč“ řadim k tomu lepšímu na jejich straně. Avizované coverové překvapení na konci jejich strany zas takovým překvapením není, vezmeme-li v úvahu dlouhodobý pobyt zpěváka Jana v Austrálii a zároveň podobné politicko-ekologické zaměření obou kapel. Předělávka největšího hitu Midnight Oil je tedy spíš příjemně symbolická. Jeho v podání DP zrychlenější verzi jsem sice musel chvilku přicházet na chuť, protože síla zvyku navozovala dojem poměrné ztráty jejího původního kouzla, ale dost možná mi jednoho dne naopak bude připadat originál utahanej, stejně jako je tomu dnes v případě „Heart of Glass“ od Blondie, respektive verzi od Lunachicks, haha. Co mě ale v týhle předělávce asi iritovat nepřestane je až nuceně řezavá poloha hlavního vokálu v některých pasážích. I tak vnímám jeho zařazení jako vítanej tah. Přestože Davovka si stále drží svůj charakteristickej rukopis (melodické kytarové vyhrávky, nezbytně kritické texty, atd.) a v podstatě i potenciální hitovost každého jednoho válu, přistupuj k jejich straně spíš jako k samostatný melodičtější nahrávce namísto očekávání opětovného nastolení divokých „(ne)pořádků“ z 90.let. Ale byl by nesmysl kapele zazlívat, kam se ten hyperaktivní divokej spratek poděl, navíc když laťka z prvních třech nahrávek je nastavena tak zatraceně vysoko.

Když to pak rozbalí Zeměžluč, je to jako by tě polili kýblem ledový vody, nebo tě nabrala lavina. Štiplavej, razantní, důslednej a jedovatej punk, ve kterym Zeměžluč nabírá druhej dech. Zvukově, svou syrovostí a přímočarostí, a vůbec celkovým pojetím se to právě naopak od svých slovenských kolegů vrací do raných let kapely (což je fajn bezva prima) spíš než aby to pokračovalo v cestě nastavené posledními nahrávkami. A ačkoliv ty rozhodně nepovažuju za pokles formy, v tědle kolejích to Žluči zkrátka valí nejlíp. Jinými slovy, z mýho pohledu nahráli svůj nejlepší matroš za poslední dobu. Připomínat, že jeden ze základních trademarků týhle brněnský kapely, totiž ten, že i stokrát omýlanej námět textu lze pořád podat takovým způsobem, že vás namísto otočení očí vsloup stále nutí zatnout pěst, je už asi nošením dříví do lesa. Nová Zeměžluč zatraceně šlape, přestože už jí táhne skoro na 30 let. A i v tomto hudebně požehnaném věku dokáže stále překvapit. V dobrém slovasmyslu. Od pily se pořád jiskří.

Je docela zajímavý sledovat vývoj obou, v podstatě stejně starých, kapel jedné punkové generace, kdy jedna to uchopila rafinovanějším způsobem a druhá nehodlá ustoupit ani o píď. Ani jedna z nich ale nemusí naprosto nikomu nic dokazovat. A žádný trendy tady snad nikdo nečeká, ne? Tohle je punk. Výsledkem je vítaná vyváženost obou stran, kde z hlediska vývoje každá odráží trochu odlišné postupy a pojetí, na jedné straně melodičtější, na druhé to syrovější.