Degradace – Last Soul

Typ: LP
Rok vydání: 2022
Label: Papagájův Hlasatel
Délka: 30:00
Autor: štelca
Hodnocení:
Odkaz: LINK

Vážené čtenářstvo, naše redakce vám přináší šestý díl z cyklu „Lepší pozdě, nežli nikdy.“ Životy některých se vrací do relativního stavu normality a milióny dalších životů byly, jsou a budou v permanentním stavu ohrožení, s permanentním pocitem strachu, úzkosti, ponížení, pohledu skrze prsty. Životy v bombových krytech, životy za zdmi, životy tlející pod jhem druhých. Životy těch druhých, životy těch třetích.. Pomáhejme, aktivizujme se, přemýšlejme, protestujme, organizujme, vzdělávejme se. Lepší pozdě, nežli nikdy. Ti důvtipnější z nás ale vědí, že to tak bylo, je a bude vždycky.

Ač od jistý doby nesnáším pleonasmus ve vztahu se složeninou Rock’n’Roll (stejně jako nenávidím slovní spojení punk’n’roll a metal-punk), rozbuška „Lost Souls“ zatím poslední desky Degradace nemohla být vhodněji zvolená. Did you give it all? Moment, vlastně celý kompilát alba „Last Soul“ je perfektně poskládaná mozaika a název desky v kombinaci s úvodní písní hází do placu mikrovtípek. Degradace opět bez varování tasí svoje nejmocnější zbraně. Výrazný melodie, změny temp, charakteristický vokál Petra Adamíka, předpokládám Heroinovy kytarový sóla, atmosférickou náladovost. Degradace od svýho začátku ušla pořádný kus cesty a je mi vlastně potěšením, že jsem to mohl pozorovat cca od roku 2006. Je pravda, že zhruba následující dva roky jsem pořád zápasil s myšlenkama, jestli se mi ta kapela líbí nebo ne. Oi! už to nebyl, do zbytku punku se motaly romanticky barovo-rockový písně a mně se v té době skoro všechno z jejich produkce zdálo málo jadrné a bez názoru. I když cit pro hitovost měli se Sidem i bez Sida. No, byl jsem hrozně blbej. I ty švihácky rockový songy byly dobrý už v tý době a jsou dobrý pořád. Ve zkoušce časem obstály – neobstál jsem já a jsem tomu rád. Ve dvaceti jsi sice striktní a přímej, ale s přivřeným hledím.

Jedinou kaňkou alba se mi zdá dělení textů na anglický a český v poměru 6:5, což v mých očích ztrácí integritu v rámci celku. Moje OCD porucha lítá ve vzduchu a vím o ní. Úvodní skladba „Don’t Let Them“ ze strany B trpí stejnou chorobou jako úvodní skladba na straně A, ale obě jsou to beztak pecky. Degradace vždycky uměla napsat hymny, bez přehánění.

Ale po dlouhý době mi kapela připravila fakt překvapivý moment: „Top 20“ mi totiž připadá dost crossover ve stylu Krucipüsk (milovaný / nenáviděný – já jsem někde mezi: nevadí mi ta hudba a některý desky se mi vyloženě líbí, ale nesnáším umaštěný knedlíky – jejich věrný fans – dneska jsem se s tím hejtem fakt nějak utrhnul), i s potřebným groovem. A to fakt není myšleno pejorativně. Následující „Nemáš dost“ zase jakoby zachytila palovější ale pořád ještě zdravou polohu Plexis po reunionu v roce 1996 – prostě to lepší před tím, než se stali několikátým derivátem sebe sama. Závěrečná píseň už je zase víc melancholická, zavírací, tzv. do báru, kdy už víte, že vám nad ránem nikdo nedá ani to poslední malý pivo a jakoby to nestačilo – přistihnete se, že jste našrot.

„Last Soul“ je jedna z nejlepších tuzemských let‘ say klasických punkových desek roku a obávám se, že už jich moc nepřibude. Ale rád se nechám překvapit. Příjemná kompilace deseti songů, nevidím slepý ani hluchý místo na tracklistový mapě. Deska mě moc baví a přeju Degradaci minimálně stejně dobrou formu a stejně dobrý nápady do let příštích. Jedna z mála kapel, kde si přijde na své bárový romantik, těžká bota holá hlava, punk i kdokoliv jiný. Podmínkou pouhou je mít duši a srdce na správný straně. Na CD a LP vydal Papagájův Hlasatel Records.

Tracklist:

01. Lost Souls

02. How Long?

03. Too Many Only Ones

04. Máš svůj svět

05. Všechno bude fajn

06. Don't Let Them

07. Fix It

08. Top 20

09. Nemáš dost

10. 5AM Eyes