Dropdead – 2020

Tak tohle album můžeme považovat asi taky za jednu z top nahrávek roku 2020. Fyzicky vyšla sice až těsně před vánoci, ale digitiální podoba se objevila na bandcampu už na podzim a masivní promo jelo v podstatě skoro celý rok. A jedním dechem musím napsat, že tahle nahrávka je z pohledu fanoušků kontroverzní. Tak a tím kontroverzní samozřejmě nemyslíme něco šokujícího, ale spíš dosavadní ohlas fanouškovské Dropdead scény. Stačí projet všemožné sociální sítě a najdete napříč všemi výkřiky typu – Dropdead vyměkli nebo tohle nejsou ti staří dobří Dropdead. A ano s tím naprosto souhasím! Nejsou a nebudou! A je to kurevsky dobře!

Album nazvané jednoduše „2020“ je po 22 letech od posledního „1998“ teprve třetí klasické řadové album. Dropdead mají slabost pro sedmipalce a hlavně split sedmipalce, kterých vyšlo za dobu jejich existence nespočet (založeno v lednu 1991). Tvorba napříč první dekádou existence byla hodně ostrá, nabroušená, rychlá, brutální a nasraná. Na pomezí fastcoru, grind coru a power violence stylů. Nové album je hardcore. Rychlý, brutální, nasraný, ale jistým způsobem jiný než na co je fanouškovská základna zvyklá. Vyměklá? Ha, rozhodně ne. Ta nasranost z téhle nahrávky stříká jak láva z vybuchlé sopky. Takže tahle stížnost jde mimo terč. A že to nejsou jistým způsobem staří dobří Dropdead? A proč by kurva měli? Chlápci hardcorem žijí. Rozhodně to nejsou typy s jepičím aktivním přístupem ve „scéně“. Já bych řekl, že na tomhle albu se projevila (i textově, nejenom hudebně) frustrace a rozhodně také pesimismus z toho co se děje všude kolem nás. Vždyť je to možná horší než tomu bylo právě na počátku existence Dropdead, kdy poselství a tvorba téhle legendy měli alespoň nějaký přímý dopad na celosvětovou hardcore scénu. V současnosti sice slyšíme co nám Dropdead chtějí říct, ale tak nějak jsme už odvykli vnímat obsah … S pomocí online světa a všemocných sociálních sítí  sami sobě podřezáváme větev, na které jsme všichni komfortně usazení.

23 songů ve 24 minutách. Rychlé hardcore rozbušky s luxusním zvukem. I přes prvotní pocit, že nahrávka není dostatečně agresivní vás můžu ujistit, že až si desku pustíte znovu s jistým odstupem naprosto vás pohltí. Klasické výsypy (i když jich už není tolik) se naprosto geniálně mísí s nápaditými melodiemi odehranými v celkem solidním kvapíku. Vyplatilo se 22 let počkat! Hehe. O nahrávku se postaral Kurt Ballou a Zach Weeks v God City studio a o finální master se postaral Brad Boatright v Audiosiege. Vyšlo na Armageddon Labelu v luxusním gatefold obalu se stříbrotiskem v několika barevných vinyl variantách. Zpracování desky je vůbec na samostatnou recenzi. Luxusně provedené, obsáhlý booklet s texty, barevné vinyly atd. atd.