G.B.H. – Punk Junkies

Začátek mojí minulé recenze na Conflict – „Conclusion“ bych sem mohl překopírovat klidně slovo od slova. Tedy přesněji, jak ty slova o Papagájově pečlivosti a punkové archeologii, tak ty o nahrávce samotné. I GBH jsou ostrovní punková legenda, i tahle deska vyšla v polovině 90. let, kdy jsem začal objevovat hard core a punk a i ona mě v tu dobu zcela minula, ostatně jako celí GBH. Jediný rozdíl je v tom, že trvalo ještě mnohem déle, než jsem se k nim vůbec dostal.

Za to, že k tomu došlo pak nemůže nikdo jiný, než Šroub, který před lety přijal moje pozvání do rádia a na tuto návštěvu se vybavil těžkou punkovou municí, jež obsahovala i hitovky z „City Baby Attacked by Rats“ a „City Babys Revenge“. Pro něho to byl naprostý základ a mě nikdo nemusel dvakrát vysvětlovat proč. Nahrávky z let 82 resp. 83 v sobě měly slušný detonační potenciál a na svou dobu zněly neskutečně nasraně, což se samozřejmě týkalo i textů. Tady mi pak poprvé plně došlo, proč tolik japonských noise punk/Burning Spirit kapel cituje GBH (a potažmo celou anglickou punk scénu té doby) jako svou úplně původní inspiraci – protože to prostě neuvěřitelně šlape dopředu bez jakéhokoliv kompromisu.

O „Punk Junkies“, desce, která vyšla o skoro 15 let později než ta první, to pak platí taky, přestože je přirozeně vyhranější a dalo by se asi říct i melodičtější. Je to také první album s novým bubeníkem Scottem a jeho přínos je nezpochybnitelný, protože bubny jsou tady prostě skvělé, lehounce neurotické, ale jen tehdy, kdy je třeba podtrhnout atmosféru a navíc jsou parádně nahrané. Dalším trademarkem je řezavá kytara (v původním smyslu tohoto slovního spojení) a silný vokál s perfektní intonací i frázováním, jež je opět na těch správných místech podpořen sbory. Nejvíc mě ale GBH dostávají ve chvílích, kdy pracují s podprahovou melodikou zvláštně rozložených zvonivých akordů či vkusných sól poschovávaných do rozjeté punkové mašinérie. Tady jejich přístup a vlastně i celkový sound snese jednoznačně srovnání s Poison Idea a asi není náhoda, že ti jsou pak další velmi oblíbenou kapelou mezi japonskými punks.

„Punk Junkies“ je prostě a jednoduše vyzrálá a soustředěná nahrávka, která ale neztrácí nic z přímočarosti a nabroušenosti původních desek, jen se občas nebojí vydat na lehce neprobádané území a dopadne to vždycky skvěle. Další díra ve sbírce a vzdělání zaplněna a i tady, na úplném konci, bych mohl doslova zopakovat to, co jsem napsal minule. Jestli vás to zajímá, tak si to najděte.