Hanba – Silou kovadliny

Všechno zlý je k něčemu dobrý. Ačkoliv si tímdle tvrzením nejsem zrovna 100% jistej, tady asi fakt platí. Když jsem se dozvěděl, že Banán končí v Lahar, dvakrát nadšenej jsem nebyl. Mohlo mě ale napadnout, že žádná „zahálka“ opravdu nehrozí a dost možná dá tahle skutečnost vzniknout zase něčemu novýmu. A stalo se. Bez zmiňovanýho odchodu by dneska dost možná žádný hanbení nebylo. Hardcore is a serious business.

Psaní recenze (byť na debutové) album Hanby je už v současnosti nošením dříví do lesa, nicméně sliby se maj plnit. Nevim kdy naposled tady nějaká domácí kapela způsobila takovej humbuk a poprask, navíc když jí k tomu stačilo vyhodit do světa pět válů a odehrát pár koncertů, hned se z jejího debutu stala jedna z nejočekávanějších hc/punk nahrávek poslední doby. Ostatně, beznadějně vyprodanej křtovej koncert na 007 mluví sám za sebe. Když jsme u těch koncertů, v nich je hlavní a odzbrojující síla Hanby. Nesmlouvavej uragán, kterej tě nasaje, zatočí s tebou párkrát v luftu a vyflusne tě o hezkejch pár metrů (minut) dál zmuchlanýho jak origami z kopíráku. Tady bych si dovolil skromně citovat sám sebe z jistého reportu: „Bariéra mezi publikem a kapelou naprosto vygumována, zvuk vohulenej naplno, neskutečná dávka energie, plamenný proslovy a frontman totálně urvanej ze řetězu. Takhle si představuju hardcore / punk koncerty se vším všudy. Mělo to všechno, a po skončení ještě nějakou dobu stojim s otevřenou hubou a neuvěřitelnym pocitem uvnitř. Těch 20 minut znamenalo všechno, proč jsem se ubral touhle cestou.“ Ikdyž mnohem jednodušeji a do jisté míry i výstižněji to popsal jeden koment na sociální síti: „Během vašeho setu se mi totálně roztrhaly boty.“ Ale vrátim se právě k těm pocitům. Ty jsou z mýho pohledu mnohem důležitější, než sestava kapely, jejich další projekty, a možná i důležitější než popisovat Hanbu jako „melodickej, ale kurva údernej hardcore s punkovým feelingem a drajvem, kde se mísej vlivy všeho od starejch Good Riddance, přes Minor Threat, Lifetime / Kid Dynamite, devastující energii živejch Paint It Black, až po takový Avail.“ Fakt dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kapela takovým způsobem nabila, a doručila směs tak pozitivních pocitů a dojmů až do samýho nitra jako právě Hanba, která přesto, že hudebně nepředvádí nic zas tak moc novýho (teď nemluvím o lokálním měřítku), působí natolik osvěžujícím dojmem, že mi to dodává druhej dech pokaždý když jí slyšim.

A teď už k samotný desce. Tu odstartuje titulní song ve středním tempu, až pak následuje „klasická“ hanbovská vypalovačka. V duchu střídání středně-tempejch a rychlejch válů pak pokračuje celá nahrávka. A funguje to. Je to pestrý a barvitý, přesto si to pořád drží nakopávající drajv, díky kterýmu to nenudí ani na vteřinu. Je v tom rozjímání i (zdravá) agrese, je v tom energičnost, sentiment i zádumčivá melancholie, je v tom nasranost, smutek i radost, je v tom vzpurnost, vzdor i láska. Hanba tě dokáže empaticky konejšit jako nejvěrnější senzibil i nakopat ti prdel bez absolutních okolků a vypoklonkovat tě někam do hajzlu – všechno podle toho, co je zrovna v daný okamžik potřeba. To celý jde samozřejmě ruku v ruce s textama, který jsou v rychlejch válech útočnější a kritičtější, v těch „pozvolnějších“ maj zas víc poetickej rozměr a musim říct, že některý z nich mě berou slova přímo z mýho nitra. Je v tom srdce a nadšení a je to znát. Kluci si parádně sedli a zřejmě nejen po hudební stránce, ta chemie zkrátka funguje a z výsledku přímo čiší. Přestože mám všeobecně radši songy kratší a úderný, tady některý skončej dřív než je nutný, ale možná i to je důvod, proč se týhle desky člověk jen tak nenabaží. Na tom maj zásluhu i refrény, který se ti svou jednoduchostí (v tom dobrém slova smyslu) a úderností doslova vrejou pod kůži. Má to sílu kovadliny.

Dokážu se ale ztotožnit i s tvrzením, že celá záležitost kolem je značně vyhajpovaná. Obvykle mám s podobnejma věcma docela problém, ale tady je to jako se psem, kterej vám doma rozerve věci, že byste mu fakt dali za ušiska, ale pak to na vás rozjede těma psíma očima a odpustíte mu naprosto všechno. S Hanbou je to podobný, když to spustěj, chtě nechtě jdou tydle věci do kopru. Na každý pád je dobře, že když už má bejt takový haló, že je kolem takhle zaměřený kapely, která má silnej potenciál nějaký myšlenky, hodnoty, postoje či ideály (jak kdo chcete) předat dál, a která má skutečně co říct.

Závěrem stačí napsat už jen stručně, že očekávání na tuhle nahrávku byla opravdu velká. A naplněny byly beze zbytku. Dojem, kterej ve mě Hanba probouzí a zanechává, je důležitější než jakýkoliv halekačky kolem. Tohle převálcuje všechno, to je podstata týhle kapely, odkaz kterej zanechává. A je úplně jedno, jestli to celý nazýváme punk, hardcore, či jakkoliv jinak, nehraje to roli. Důležitý je, co z toho v nás zůstane. A za to jsem obrovsky vděčnej.

PS: CD obsahuje oproti LP verzi i bonus v podobě válů z první demo kazety. Celkové délky nahrávek z těchto formátů se tedy lišej cca o 7 minut. Veškerý zisk (týká se i zakoupení digitálně) je benefiční na Anarchist Black Cross.