Hat Trickers – Clockwork Soldiers

Je libo sklenku Knifey Moloko? Jistě by šlo podávat i sojovym mlíkem! Pokud si správně vzpomínám, tak CD „The Shadow“ od Hattrickers bylo prvním vydavatelským počinem brněnského labelu Friday Night Kids, které se později přetavilo na Voltage records. Střih o sedm let později: dnes už věhlasný label Voltage vydává na vinylu druhé album Hattrickers, vydané před dvěma lety pouze na CDs u Diwphalanx records.

Právě z EP „The Shadow“ (2009, recenze) se sem probojovaly hned čtyři písně (vč. předělávky z filmu „Shock Treatment“ z roku 1981), které tvoří jakousi nosnou kostru celé nahrávky, protože patří k těm nejvýraznějším a nejzdařilejším. Housle nahradily klávesy, které zde neplní roli ledajakého statického komparsu, naopak mají neochvějně pevnou pozici a některé skladby si bez nich lze představit jen ztěží. Jsou kořením a přísadou, která sice nemusí být po chuti úplně každému, na druhou stranu by bez nich řada songů zněla citelně tuctověji. Asi i protože zde občas ony klávesy zní trochu jako z jiného světa (např. ve „Frankenstein“ jsou jak z východoněmecké diskotéky 80.let, chápeš, David Bowie v klubu Sound), dlouho jsem dumal nad tím, jestli jsou víc otravný, ujetý nebo geniální. První možnost jsem časem vyloučil. Z nových skladeb pak nejvíc vyčnívá otvírák „Puppet Master“, třetí „Phantom of the Dream“ a post-apokalyptická „Angel´s Holiday“.

Hattrickers svoje jméno z velké části vybudovali na image, čerpající z Clockwork Orange tématiky, která už se dnes po zlatých časech The Adicts, Major Accident nebo později Lower Class Brats může zdát trochu out, ale HT ukazují, že tomu tak úplně není. A to proto, že oni to maj zkrátka vychytaný, čiší z nich totiž ten potřebný zlověstný / hororový nádech, taková ta nejistotu navozující atmosféra, o koncertní show nemluvě. Ale co dál? Studiová nahrávka se s tím musí poprat sama, tam se o tyhle vjemy (punkového kabaretu) moc opřít nelze, ačkoliv HT onu náladu sem tam přenáší i do drážek. Už snad ani nepřekvapí fakt, že i tahle kapela přes navenek relativně drsnou image zní spíš punkrockově, ve smyslu melodičtěji a rokenrolověji. HT zní tu jako to nejlepší z Boy („Phantom of the Dream“), tu na vás dýchají psychobilly rytmikou („Moonlight“) a jinde zas vnímáte vlivy kapel jako The Adicts a dokonce The Clash. Celej ten jejich punkrockovej ansábl je ale zabalenej do šmrncu exotické kultury, protože v řadě pasáží by takhle zkrátka evropská nebo americká kapela nezněla, byť se HT opírají o anglické texty. Songy v rychlejším a středním tempu jsou vyváženy zhruba půl na půl, v některých pozdějších momentech vystrčí růžky vyložená popina („Frankenstein“, „The Haunted“).

Tvrdit, že druhé album této party z Tokia je po okraj nabitý hitovkama, úplně nelze, nicméně s odproštěním od té „maškarády“ kolem se s tím Hattrickers popasovali dost slušně. Vlastně, znáte ten pocit, kdy vám nějaká nahrávka ze začátku přijde naprosto průměrná a když ji slyšíte po x-tý zjistíte, že se vám nějakým zvrhlým způsobem zarejvá pod kůži a v nitru duše se vnucuje stále zpátky? Že se najednou přistihujete, jak si často v duchu broukáte jejich melodie, a že je asi na místě přiznat, že vám to asi ve skutečnosti začlo líbit? Tak to je pro mě přesně příběh „Clockwork Soldiers“. Because it´s doomsday!