Hippie Chippies – Easy Breezy

„Never trust a chippie.“ neznámý soldát.

Nejblíž jsem byl k folkem načichlýmu country asi v pěti letech, kdy jsem pratetu ze Řepína přemluvil, aby mi domů půjčila 7″SP Blízko Little Big Hornu / Oranžový Express. Pak v prepubertálním věku, když Pavel Bobek v Návštěvních dnech přezpíval King of the Road. A pak už byli jenom The Vandals na EP „Peace Thru Vandalism“, kde v písni „Urban Struggle“ proklamovali „I’m born to be a Cowboy / I want to be a Cowboy / A Cowboy!“

V Hippie Chippies se mi sešla – snad to můžu říct – parta kamarádů, který odlehčili svým punk duším, ale zároveň je jasný, že strom nikdy úplně nevyrvete z kořenů. The Anyway, The Dead Letters, The Oxx, The Cirguz a spousta, spousta hodin v klubech, zkušebnách, sklepech a putykách. Mix původního folku, country, blues a samozřejmě flákačskýho punku do hippie kabátku. Vzpomínám a pozoruji i na sobě, že z původních „kill the hippies punx“ se stává parta tolerantních lidí, který ale netolerujou mez, kterou tolerovat nelze. A tam zůstává ten původní punk. Zřetelně si ale pamatuju, že jsme neměli rádi ovzduší, kde byla cítit tolerance.

Texty o kovbojích a koních se naštěstí nakonají a tak můžeme vyslechnout pár mordýřských příběhů partičky loserů z maloměsta. Je slyšet dozvuk všech výše zmíněných kapel, nejzřetelněji však The Dead Letters, odkud se táhne tahle červená nit. No mid-west. Howling coyotes z centrální středoviny. Píšíc scénář, setkání kluků, Tima Remise nad ránem v Díře, za zvuku fragmentů „Use Your Illusion II“. A Olda Říha smutně doprovází na foukací harmoniku, zatímco v koutě někdo opile recituje Františka Gellnera. Nebo Adama Behnera.

Původně jsem měl tendence brát to jako soundtrack, až bych skoro přehlídnul, že jsou to príma písničky. A ač se to někdy nezdá, o písničky jde především. Na zbytek máme knihovny a v nich manifesty. Určitě se na „Easy Breezy“ dá najít čtyři pět zpěvnejch hitovek, který se opíraj o vokály a Bohoušovu foukačku. Ani stopáž není tak dlouhá, jak by se mohlo zdát. Schizofrenní mantinely „Fucking Lucky“ a „Lonely and Blue“ potkáváš na každým kroku.

Nevim přesně, jak se taková muzika dělá a jak se při ní tvářit, ale myslim, že to není podstatný. Pohled na svět z koňského hřbetu se mi jeví šílenějším než obvykle, ale Hippie Chippies mě baví. A to od týhle muziky ještě moc lidí neslyšelo. Íhá.

– neplacená reklama –
Pro dokreslení atmosféry si přečtěte knížky Bohouše Krejzy. Vše lze sehnat na hippiechippies[a]gmail.com / D.I.Y country or die.

Věnováno všem rošťákům z Unhoště a hodně štěstí do života, kde si Slávka brala Slávka.