I Am Pentagon – Zdi nemluví

Hardcore / punk může mít tisíc tváří, dokazují to i I Am Pentagon, kteří si svůj název „vypůjčili“ od washingtonské post-punk kapely The Make-Up, jejíž finální album obsahovalo právě skladbu s tímto názvem. Jako by chtěli už předem naznačit, že je třeba se rozhlížet vícero směry. IAP mají základ položený v hardcore 90. let, ale jak už bylo nastíněno, tak černobílé to s nimi zase nebude. Ne že by jejich muzika neuměla být v pravých momentech dravá, ale netlačí na pilu za každou cenu. Nikam se nuceně nežene (střední tempo, ok?) a nelze od ní dogmaticky nebo striktně vyžadovat čistě agresivní a hutný násery, který se pod tím pojmem nejspíš většinou vybavěj. Mezi řádky to pomrkává i někam směrem k severské post-indie scéně na hardcore napojené, aby to celé podtrhl a hlavně umocnil silný emocionální podtón. A právě o něm je to z mého pohledu především, ačkoliv to tak ze začátku nemusí působit.

Prolínání cest úzce souvisí s kytarou, která podobně jako třeba v případě Kovadliny (byť rozdílným způsobem) určuje náladu i udává směr. V jednu chvíli tě melodickou a uhrančivou linkou hodí do melancholickýho rozpoložení, aby to vzápětí rozsápala párem těžkotonážnějších riffů evokujících právě ty devadesátky. Můžeš z toho slyšet Balaclavu nebo Kritickou Situaci a o chvíli později zase třeba Shield nebo Abhinandu (setkal jsem se i se zmínkama o schovaných Saidiwas nebo Refused). Ze začátku jsem dumal nad tím, jak by to asi znělo, kdyby to ještě přitužila kytara druhá, ale nač narušovat koncept, který funguje.

Debutová velká deska Pentagon na mě zprvu působila trochu ploše, ale asi jsem nemohl být pravdě vzdálenější, protože „Zdi nemluví“ mohou být všechno možné, jen ne ploché. Hloubku tomu kromě zmíněného hodně dodávají i texty, které v celkové koncepci vystupují poměrně výrazně do popředí. Zároveň ale lze pochopit, když geniálně podaná poetika může v některých případech trochu upozadit jejich celkový význam. Pokud si ji ale člověk vyloží správně, zůstane ohromen jejich naléhavostí a silou.

Nemůžu nezmínit závěrečnou část poslední písně. V ní se zhmotní veškeré nálady, které deska postupně vyvolává už během svého průběhu. „Zdi nemluví“ vygraduje do ohromně silného finále, kde z vás text – pojednávající o domácím násilí / znásilnění – v kombinaci s intenzivní melodikou vymačká niterní emoce jak lusknutím prstu. Tohle vyloženě nahání husí kůži, je to jedna z nejsilnějších pasáží, které jsem za poslední dobu slyšel, a která bude ještě dlouho sugestivně rezonovat kdesi uvnitř. Pokud jste naladěni na tu správnou notu, tohle vás smete.

I am Pentagon jsou jako živý organismus, který vám vrátí přesně to, co jste ochotni poskytnout jemu ze sebe. Otevřete se mu. Směle do toho.