MacGyver – Panthalassa

Když si poprvý pouštim novou (a první velkou) desku Macgyver, mám sto chutí poslat výrobcům gramofonů reklamační dopis, kde si postěžuju, že vedle přepínání otáček tam chybí přepínadlo, který by to přehodilo z primitivního dřevního raw punku na ten, u kterýho musí člověk zapojit závity a zapnout mozek, aby se dostal na potřebnou frekvenci. Jistě by tuto funkci ocenil i Mirek když psal před časem recenzi na novou desku Telefon …

Ale vážně, ze startu jsem s tim měl trochu problém, což ovšem samozřejmě není vina kapely. Přeci jen, když si po poslechu takovejch Extreme Noise Terror pustim Macgyver, přijdu si tak nějak intelektuálně osvícen (brát s nadsázkou…). Musel jsem si pár poslechů zvykat než jsem pochopil, jak to se mnou vlastně tahle brněnská partička myslí. A teprve když mi došlo co se tady vlastně děje, uvědomil jsem si, že tahle deska není vůbec špatná, naopak. Tak jo hoši, nakonec jsem to přepínadlo ve svý palici našel, ale že mě to vyflusalo (možná bych si měl zas někdy pustit Psí vojáky nebo tak něco).

Pravdou totiž je, že ačkoliv existenci Macgyver vnímám už docela dlouho, vyjma válů z obou dílů brněnské spalovací kompilace jsem neměl tu čest, jediné přechozí EP (2006) jsem neslyšel a naživo? Hoho, co vím, tak za loňský rok odehráli nějakejch 5 koncertů, a aspoň v Čechách o nich neni prakticky slyšet, což v součtu dává v mém pohledu kapele punc jakési tajemnosti (nehmatatelnej přízrak!), ostatně i to má svoje nepopiratelné kouzlo. Ale k věci. Jak bylo naznačeno v úvodu, promyšlenější, v nadneseném smyslu slova až „básničtější“ punk melodičtějšího střihu s příměsí hc, ze kterýho je cejtit jak vliv současný tvorby, tak domácího undergroundu kapel i z počátku devadesátejch let. Nejspíš bych to popsal jako rožnovské postupy (Innoxia Corpora, Telefon, Co-Ca, ale i třeba Bestia Triumphans) a specifická atmosféra, s nádechem Kritický Situace a špetky kapel typu F.P.B. nebo Fabrika (viz třebas refrén „Don“). Každopádně je to oproti všem těm stereotypním kolovrátkovejm nářezům pojato neotřele, v čemž může bejt jak svízel, tak přínos, asi jak u koho. Hlavně první dvě třetiny jsou dost povedený a zrovna když si ke konci alba říkám, že už to trochu ztrácí na švihu (ikdyž ten vygradovanej závěr „Golfskýho proudu“ jede! – mimochodem je to už možná třetí vál, kdy mě napadá něco o pirátskym punku, hehe), všechno rozbije závěrečnej akustickej cover Pazi Snajper, kterej se hodně poved. Ostatně, z popela právě týhle kapely Macgyver vznikli. Prach jsi a v prach se obrátíš.

Krom toho, že se jedná o Papagájův release se sympatickým pořadovým číslem 161, nemůžu o „Panthalassa“ říct, že jí hned řadim k nějakejm mejm top 10, ale docela jsem přesvědčenej o tom, že to bude jedna z těch desek, který když si pustim za 15 let, budou mě pořád bavit stejně jako dneska. Což o moc deskách s takovou jistotou říct nemůžu. A právě v tom tkví její genialita.