Passiv Dödshjälp – A North-East D-beat Lobotomy

Tentokrát začnu trochu netradičně obalem / artworkem, můžu vám sice mazat med kolem papulí řečičkama, že to je přece to první s čím přijdete do kontaktu když vinyl chytnete někde do ruky, pravda je ale prozaičtější, zkrátka si nemůžu pomoct. Costin Chioreanu je mistr v oboru a nikdy jsem se netajil tím, že jsem fanouškem jeho tvorby, navíc je osvěžující, když kapely tohodle ražení nabouraj zajetý pořádky a namísto černobílejch kostlivců, oběšenců, nábojáků, krkavců a jadernejch výbuchů naservírujou tohle. Ostatně pro Passiv Dödshjalp se jedná spíš o prověřený koncept, protože spolupráce s Costinem už zafungovala několikrát v minulosti, takže se nabízí, že vítr tady fouká spíš ze severní strany. Ne že by to tedy hrálo roli. Nahrávky obou kapel se v našich recenzích objevily už opravdu dostkrát (celkem 8x), takže nemá smysl usilovat o nějaké zásadnější informační překvapení.

Švédský crustcore Passiv Dödshjalp je možno znát nejen z oněch předchozích nahrávek, ale i z několika koncertů v ČR. Jejich zvuk balancuje na hraně crustu a severského death metalu (tady se ještě přitlačilo na pilu, co bylo dřív spíše v náznacích, zde je dotaženo dál), s čímž si jak známo tamní kapely uměj poradit asi tak stejně bravurně jako Martin Crude s latexovejma slipama. Všechno do sebe náramně pasuje, jako by to tak mělo bejt odjakživa. Stále ten masivní zvuk, doplněný tepající rytmikou a melodickými kytarovými vyhrávkami, zahalený rouškou nihilismu i epičnosti, která dokáže být hravá i mrazivá. Na vyvážení této kolize se podílí i čitelný zvuk, stejně jako taková (byť ponuřejší) barvitost, mám-li asociovat právě s tím vychvalovaným artworkem. V praxi i taková střednětempová „Mögliga Koncept“ se svým řezavým zvukem se přes vás převalí jak Königstiger přes zákopy v roce 44. Intro, tři nový skladby plus cover Achilles, se kterými PD vydali v roce 2014 splitko. Prý pozůstatek z nahrávací session k „Teeken Pa Idioti“, což je mi při její kvalitě trochu záhadou, stejně jako to, jaktože mě tahle kapela s každou nahrávkou tak mile překvapí, jako bych si snad nedokázal natrvalo vštípit do hlavy její neoddiskutovatelné kvality.

Domácí struhadlo Fear of Extinction zde předvádí svou typickou nekompromisní d-beat palbu ve smrtícím tempu, která vás zaručeně sestřelí i při znalosti jejich předchozích nahrávek. Na hony je z nich ale cítit, že vše je neskutečně přirozené, v podkresu čehož se vypouští na povrch zemský ta pekelná bestie supící kdesi uvnitř. Vztek, zloba, hrubost a zlost by z toho šla ždímat po litrech, přitom jsou to chlapci milejší než Richard Krajčo. Jakožto slušivou pozvánku lze využít pantoffeln-videoklip „Abyss“, vypuštěný do světa internetů před pár měsíci. Nejvíce ale v mých očích ční prostřední „Gift“, která má výraznější prvky třeba právě v podobě těch melodičtějších vsuvek / linek, které jsem opěvoval v „And They Still Suffer“. Bohužel to ale vypadá, že je tahle strana zároveň labutí písní, protože FOE po nějakých 8 letech oznámili hijatus. Vlastně to celé tak nějak působí jako kdyby pánové cítili poslední příležitost posluchače kompletně vykuchat a nastrouhat všechno v okolí na kaši, a proto se toho chopili urputně s maximálně devastační vervou. Tak se s nimi koukejte rozloučit, zasloužej si to.

Každá z kapel na to jde ve výsledku trochu jinak, resp. ze stejnýho těsta uplácá trochu jináč tvarovanou bábovku. A tady dostanete k oblíznutí rovnou dvě příchutě najednou. Splitko navíc nezačne nudit přílišnou délkou, takže i tady je všechno v nejlepším pořádku. Kvalitní záležitost!