Pivnica – Fragmenty

Pivnica přišli (nebo přišla?) se svým třetím albem, a to dlouhých 9 let po předchozím CD „Ráno slnko zapadá“ vydaným stejně jako v případě debutního CD svépomocí. K vlastnímu překvapení zjišťuji, že v mezičase vydané sedmipalce (jedno EP a split se Svině!) zdobí i mou sbírku. Cítím se za to překvapení provinile, ale věřím, že právě první 12″ LP téhle slovenské kapely v paměti nezapadne, ačkoliv tomu ze začátku nic moc nenaznačovalo.

Výše zmíněné zahanbení ještě násobily rozpaky, u nichž jsem sice registroval, že deska šlape a není jí moc co vytknout jelikož po hudební i textové splňuje tak nějak všechno, co zhruba od punkové desky člověk očekává, ale přesto na mě spíš působila dojmem „neurazí / nenadchne“ a kladl jsem si proto otázku, proč Papagáj sáhl zrovna sem. S přibývajícími poslechy – přiznávám, bylo jich fakt hodně – ale přicházím Fragmentům na chuť a cítím se v jejich společnosti komfortně. Ještě aby ne, když mi jejich hardcore / punkové pojetí melodičtějšího (ne však přehnaně) střihu evokuje jakousi kolizi Davovky (kytary, postupy, intonace a práce s vokálem) a severočeských Scalp (hodně některé refrény), ačkoliv s tou Davovou už se sám sebe ptám, jestli to není nějaká moje interní deformace. Ale zkrátka to u slovenských kapel slyším podobně často jako třeba u těch brněnských slyším (starší) SYIH.

Na každý pád Pivnica nehraje žádné laciné umtata umtata, naopak se v rámci stylu jedná o poměrně pestrou a rozmanitější záležitost, kde rychlé naštvané pasáže doplňují změny temp do středních i pomalejších, různé vybrnkávací pasáže, vyhrávky, vyklidněnější intermezza i prostupy do mluveného slova, aniž by to nějakým rozmělněním narušovalo kompaktnost a energičnost nahrávky. Na zručnosti a vyhranosti jsou ty roky v tomto případě znát a Pivnica zde nahání značnou část plusových bodů. Stejně jako některými výraznějšími momenty, např. když skladba „Rutina“ vygraduje k silnému závěru přes téměr Refused-ovskou pasáž.

Grafika a layout je z dílny DeexGee, čili záruka kvality.