Protijed – Stres

Když se podíváme na výčet domácích nahrávek vydaných před koncem roku, skoro by jeden začal znovu věřit na Ježíška. Silný kalibry a jeden kousek lepší než druhej. Jedním z oněch šťavnatých dárečků bylo i očekávané debutní album Protijedu, tedy kapely, jaký jsou v zahraničí nálepkovány jako „all-star band“. Konkrétní jména tady ale řešit nebudeme, to stejně v delším časovém horizontu nikomu nic nezajistí a kdo ještě stále neví (existuješ?), nechť zajde na koncert.

„Stres“ obsahuje osmičku skladeb, z nichž polovinu tvoří písně z dema 2017, vydaného digitálně u Coffee Breath. To mě tenkrát pěkně nakopalo zadnici a jsem strašně rád, že se sem probilo kompletní. Ještě než se k němu ale dostaneme, čeká nás čtveřice skladeb nových. Desku otvírá oklipovaná „Čuk a Gek“, která sestřelí na první dobrou už tím, jak kurevsky syrově a agresivně zní, víc než předchozí materiál. Hrubej a špinavej projev doplňující se se silně znepokojivým feelingem, plně korespondujícím s námětem textu a jeho výpovědí. A tohle ostré a intenzivní pnutí až na s citem dávkované melodičtější výstřelky láme kosti celou desku. Katalyzátor vnitřního napětí, frustrace, zloby a vzteku. Ale i zoufalé touhy po změně. Tu řeže jako žiletka, jindy nakládá jak hovado, při zpomalení svou průbojností přimáčkne na zeď. „Nekompromisní straight edge hardcore projekt s jasným hudebním, obsahovým i vizuálním apelem na stále sílící tlak ve společnosti a hudebně silně ovlivněni kapelami jako Sect nebo Left For Dead, přináší Protijed osm ostrých a přesně mířených projektilů“, profiluje se samotná kapela. Ostatně Brian Cook (Botch, These Arms Are Snakes a v současnosti Russian Circles a Sumac) se nechal slyšet, že „Stres“ je nejspíš jeho TOP hardcore deska roku 2019, což na ní lze vnímat jako tu nejlepší pozvánku.

Když už jsme se otřeli o texty, ať jsou bodavé a štiplavé či mrazivé a bezútěšné, netřeba čekat moralizování o tom jak vylámat mříže své prohnilé personální cely a uchopit otěže svých v bludném kruhu se motajících životů, ba naopak, jsou kritické především samy k sobě a když je potřeba, nebojí se střílet do vlastních řad. Když uděláš A, je potřeba udělat taky B – jedno bez druhého je zkrátka k ničemu, nejde, nefunguje, neexistuje, lze vyčíst mezi řádky. Sáhněme si do vlastního svědomí než začneme poukazovat na něco co působí cool. Co je navenek nehraje roli, jde o to jít pod povrch a vnímat věci v kontextu, jinak si tím můžeš leda tak vytřít prdel. Možná i tenhle aspekt se odráží v názvu kapely, v němž není zasazené žádné X. „Je to straight edge, ve které věříme“, rezonuje z úst kapely. Bylo by ale přešlapem očekávat, že náměty se budou motat jen kolem života bez drog, rány na solar míří i vstříc jiným sférám a směrům, ostatně časem bychom se jim rádi věnovali i v samostatné rubrice – a určitě to bude stát za to.

I vzhledem k poselství kapely je škoda, že zpracování desky je po obsahové stránce provedeno tak úsporně, nicméně mustr Pushteeku je takto jednotně nastaven, ber nebo nech bejt. Nic to však nemění na tom, že tahle nahrávka je zásah na bradu. Vlastně bych ani nespočítal kolikrát jsem jí slyšel a stejně mě u ní pokaždé mrazí v zátylku a posazuje mě na zadek enormě odzbrojujícím tlakem. Oceňuji, že (mimochodem parádní) fotce na coveru navzdory nemá sklon vnímat věci černobíle.

Protijed je další štiplavou fackou těm kdo láteří, že se neobjevujou žádný nový dobrý kapely. Fackou omotanou ostnatym drátem.