Remek / Child Meadow – split LP

Toto LP je třetí nahrávkou kapely Remek a je jedním ze tří split dvanáctipalců tří kapel – Remek, francouzských Child Meadow a slovinských Paperplanecrash. Kromě něj je již na světě i split Child Meadow a Paperplanecrash a první mix posledního splitu z této trojice Remkům dle vyjádření na jejich stránkách již přistál v emailu. Koho tato hudba zajímá, tak již nejspíš LP slyšel a udělal si vlastní názor, navíc pár recenzí již také vyšlo, tak snad nebudu už jen mlátit prázdnou slámu. Tímto se zároveň omlouvám kapelám i vydavatelům, že se sepsání tak táhlo. Osobně jsem rád, že jsem to stihl alespoň do konce tohoto kalendářního roku.

Nevím jestli je nutné kapelu Remek, která je složená z již celkem provařených osob, šířeji představovat. Snad stačí připomenout pár dalších jmen jako Lakmé, Gattaca, Dakhma či Marnost. Jejich názory ohledně veganství, politiky nebo DIY etiky jsou již také dostatečně známé. Na jejich jedenácti až sedmnácti minutovém koncertě měla většina taky možnost být, tak si myslím, že na scéně už každý ví o co jde a přirovnávat k něčemu nemá význam. Právě již z časů Lakmé můžeme najít jasně rozpoznatelný rukopis a ani nové album není výjimkou na cestě, vytyčené kdysi skladbami „Bludičky“, „Život:prodáno“ nebo „Je na nás postavit nové cesty“. Možná byly v Čechách v tomto žánru kapely, které si vedly instrumentálně přesvědčivěji, ale Remek mi dávají pocit, že má smysl tvořit pozitivní věci a nejen hudební. Mají stále co říct a doufám, že nejen mně.

A když už někdo poslouchá Remek, tak i kvůli textům. Z minulých desek nám mnohým v uších ještě zní: „Dokud víme co nechceme, máme šanci mít to, co chceme“ nebo „Nakonec všechno dopadne dobře“ a i zde pro mě silné texty, z nichž bych vyzvednul první a poslední track, nacházím. Jelikož se jedná o celkem mnohovýznamové sdělení, tak doufám, že se v budoucnosti dočkáme k textům komentářů od autora, jako tomu bylo i v případě Lakmé. Moje jméno je porážka, moje jméno je vítězství, slova z písně „Tohle nemůžu vyhrát“, jsou jedním z nejsilnějších okamžiků alba a pamatuji si je již z Fluff festu 2011, kde jsem o rok později viděl i Child Meadow.

Tato dvojice z Toulonu působila dříve v Bokanovsky, kteří udělali splitko právě s Lakmé, ale to už je asi taky dost provařená věc. Oproti Remek je to více odlehčené (například kytarová vyhrávka v „Tom Haverford“ v konci druhé minuty je vyloženě rozpustilá), napadá mě, že je to víc punk, jestli se to v souvislosti s emohardcorem dá použít. Remek je víc naléhavý, jako kdyby to brali víc vážně. Je také rozdíl začít desku projevem Richarda Nixona a mít píseň o postavě z komediálního seriálu.

Z ručně tištěného obalu, designově propojeného s obaly ostatních splitů, na nás vypadne bohatej booklet. Během poslechu desky ho rozhodně celý nepřečtete, spíš ho využijete jako čtivo na dlouhé zimní večery. V koláži složené z textů a bláznivejch obrázků si můžeme přečíst rozhovor s Food Not Bombs nebo o motivacích vedoucích k dělání hudby. A tak můžeme zjistit, že i texty Child Meadow jsou převážně sociálně zaměřené.

Kapely nahrávaly ve vlastní zkušebně resp. studiích, ke kterým mají přátelský vztah, ale mix a master obstaraly v USA, v Dead Air Studios. To dává oběma stranám podobný a na kapely tohoto ražení i značně kvalitní zvuk. Při prvním poslechu jsem až zapochyboval, jestli to jsou opravdu Remek. Na distribuci se podílí neuvěřitelné množství labelů z Evropy i druhé strany oceánu, což mě příjemně překvapilo. Kluci to prostě dělají dobře.

Hudba není sto deset metrů překážek, těžko ji budete objektivně měřit nebo stopovat, ale k recenzím bodování patří. Alibisticky dávám jen 4 a půl hvězdy. Sice mám desku doma čtyři měsíce a ještě mně neomrzela, ale musím si nechat nějakou rezervu. Víme, že bude nějaké příště a co když to bude ještě lepší než teď.